# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2149/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2149/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2149.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 10. 2013
- Datum zveřejnění: 1. 11. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: poplatek/soudní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 218/2011 Sb.; 549/1991 Sb., § 10 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl zrušen platební rozkaz a zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 022 Kč s příslušenstvím, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se nevrací soudní poplatek zaplacený ve výši 300 Kč (výrok IV.), Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem soudů, které na její věc aplikovaly ustanovení § 10 odst. 3 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., s tím, že ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. dopadá jen na vybírání soudních poplatků, nikoliv na jejich vracení a stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek vrátit nelze. Stěžovatelka má za to, že jí měl být zaplacený poplatek vrácen, přičemž odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12. Podle jejího názoru bylo při výkladu novely zákona o soudních poplatcích porušeno její legitimní očekávání na vrácení soudního poplatku, neboť nebylo ochráněno její právo, které jí zákon dával v době podání žaloby. V této souvislosti se dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Za zjevně neopodstatněnou je považována rovněž taková ústavní stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobném případě řešil a neshledal důvodným. Tak tomu je i v nyní posuzované věci, neboť prakticky obsahově totožnou ústavní stížností (navíc téže stěžovatelky) se Ústavní soud již zabýval. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k závěrům ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12, došlo sice z jejich strany k pochybení, kterému však s ohledem na bagatelnost věci nelze přiznat ústavněprávní rozměr.

Závěry učiněné v označeném usnesení, jež jsou stěžovatelce nepochybně známy, lze aplikovat i na tento případ. Ústavní soud neshledal důvod, aby se od nich odchyloval, a plně na ně odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2149/13-1)