# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 210/09 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 210/09 - ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.210.09.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 20. 10. 2009 - Datum zveřejnění: 9. 11. 2009 - Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, trestní řízení/proti uprchlému - Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 306a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení v řízení o povolení obnovy řízení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo dle článku 36 odst. 1, článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2001 a Nt 223/2007 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2005 sp. zn. 49 T 16/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2006 sp. zn. 2 To 19/2006 v řízení vedeném proti uprchlému odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, trestný čin vydírání dle ustanovení § 235 odst. 1 trestního zákona a trestný čin pohlavního zneužívání dle ustanovení § 242 odst. 1 trestního zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se i nadále zdržoval na neznámém místě, návrh na povolení obnovy řízení podal otec stěžovatele jako oprávněná osoba, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. Nt 223/2007 tento návrh zamítl, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení dle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud usnesením ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 2 To 96/2008 stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl. Odůvodnění ústavní stížnosti se soustřeďuje na trestný čin podvodu, neboť obecné soudy prý v situaci absolutní důkazní nouze výrok o vině stěžovatele založily výlučně na důvěryhodnosti poškozeného Ing. R. V návrhu na obnovu řízení pak stěžovatel navrhoval důkazy k prokázání, že poškozený je zcela nedůvěryhodnou osobou s velmi chatrnou pověstí podezřelou z kriminálních deliktů a mafiánských způsobů podnikání. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhoval provedení důkazu přehráním televizní reportáže pojednávající o osobě poškozeného, výslechem Ing. J. M., který obhájci stěžovatele sdělil informace o hospodaření firmy poškozeného, a dále výslechem svědků P. Š. a V. K., který měl sdělit soudu nové skutečnosti, resp. být vyslechnut znovu z důvodu odlišné interpretace jeho výpovědi nalézacím soudem v rozsudku než ve vyšetřovacích protokolech a v protokolu o hlavním líčení. Stěžovatel uzavírá, že provedením těchto důkazů ve spojení s důkazy již dříve známými by byla jeho nevina prokázána. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je návrhem nepřípustným. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. Jednak se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o dotčení jejich ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci (srov. usnesení III. ÚS 724/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti proto nelze opomenout opravný prostředek sui generis (srov. nález I. ÚS 669/03, Sb.n.u., sv. 32, str. 441), jenž představuje návrh odsouzeného na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku dle ustanovení § 306a trestního řádu poté, co pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Tento institut reaguje na požadavek Úmluvy, aby osobě odsouzené v režimu řízení proti uprchlému bylo zachováno právo na spravedlivý proces, a to především právo na obhajobu. Podá-li odsouzený takový návrh, soud pravomocný odsuzující rozsudek zruší a provede nové hlavní líčení v celém rozsahu, přičemž odsouzený tak má možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům a navrhnout provedení důkazů nových. Nevyužití tohoto opravného prostředku pak činí ústavní stížnost nepřípustnou (srov. usnesení III. ÚS 288/09, III. ÚS 636/07, III. ÚS 907/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Projednávaná ústavní stížnost sice nesměřuje proti odsuzujícímu rozsudku, ale proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení; i návrh na obnovu řízení sleduje však tentýž cíl, a to zrušení odsuzujícího rozsudku, a proto lze důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Návrh dle ustanovení § 306a trestního řádu lze proto z již vyložených důvodů považovat za efektivní opravný prostředek rovněž pro řízení o povolení obnovy řízení. Protože tedy stěžovatel disponuje efektivním opravným prostředkem, kterého dosud nevyužil, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by musel v tomto řízení řešit otázku oprávněnosti stěžovatelova otce podat ve věci (jím zmocněným advokátem) synovým jménem ústavní stížnost. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-210/09-1)