# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2096/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2096/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.2096.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 16. 4. 2014 - Datum zveřejnění: 30. 4. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: trestný čin/ublížení na zdraví, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění, znalecký posudek, dovolání - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 228; 40/2009 Sb., § 145 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Trutnově, kterým byl odsouzen pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, a uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti tomuto rozsudku. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva zaručeného čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje kvalitu provedeného dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů ze strany trestních soudů. Poukazuje na to, že soudy založily rozhodnutí o vině na jediném nepřímém důkazu, a to na pachové stopě na mobilním telefonu poškozeného. Zpochybňuje i způsob hodnocení dalších důkazů, o které trestní soudy opřely svá rozhodnutí, zejména výpis jeho telefonních hovorů. Ve výsledku pak stěžovatel považuje závěry trestních soudů za chybné, jelikož nerespektují zásadu in dubio pro reo, a vyslovení viny tedy opírají o nedostatečná, resp. neprůkazná skutková zjištění. Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Stěžovatel také vysvětluje, proč nepodal dovolání, neboť podle jeho názoru "proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové nemůže úspěšně podat dovolání, neboť veškeré námitky stěžovatele směřují proti hodnocení důkazů, jakož i proti opomenutí vyhodnocení některých provedených důkazů." K tomu Ústavní soud konstatuje, že senát vyčkal s rozhodnutím o ústavní stížnosti, neboť se v judikatuře Ústavního soudu objevily rozdílné názory na to, zda musí být dovolání v trestních věcech vždy vyčerpáno či nikoliv. Výsledkem následného jednání pléna Ústavního soudu bylo schválení stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, jehož výrok zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V závěru odůvodnění tohoto stanoviska (bod 28.) se pak uvádí, že "s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů." Stanovisko bylo publikováno pod č. 40/2014 Sb. v částce 16 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. března 2014. Přestože soudce zpravodaj podal mj. k této části odůvodnění odlišné (nesouhlasné) stanovisko (stručně řečeno: stanovisko pléna by se mělo vztahovat i na projednávané věci), respektuje odůvodnění rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Proto se Ústavní soud věcí dále zabýval a neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, výše popsané námitky stěžovatel opakovaně uplatňoval v průběhu trestního řízení. Na jejich základě ostatně Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 12 To 107/2012 zrušil první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Trutnově a přikázal doplnit dokazování (na základě takto doplněného dokazování pak došlo k vydání napadených rozhodnutí). Je tedy zřejmé, že trestní soudy se námitkám stěžovatele pozorně věnovaly. Rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí se Krajský soud v Hradci Králové dostatečně a srozumitelně vypořádal s uvedenými námitkami. Jak Ústavní soud trvale zdůrazňuje, jeho úkolem je výhradně ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nemůže vystupovat v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a není tudíž v jeho kompetenci provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Výsledek tohoto hodnocení musí důkladně a logicky vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí. V dané věci lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je náležitě a podrobně odůvodněno. Je v něm dostatečně a logicky vysvětleno, že odsouzení stěžovatele se neopírá o jediný nepřímý důkaz, ale vychází ze souboru nepřímých důkazů, jimiž je vina stěžovatele plně prokázána. V napadeném rozhodnutí je racionálně zdůvodněn způsob hodnocení usvědčujících důkazů, zejména pak stěžejního důkazu v podobě pachové stopy. Odvolací trestní soud správně poukázal na to, že doplnění znaleckého dokazování, které na jeho příkaz provedl soud nalézací, spolehlivě vyvrátilo argumentaci stěžovatele a odstranilo skutkové pochybnosti o jeho vině. Trestní soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2096/13-1)