# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2075/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2075/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2075.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 8. 2013
- Datum zveřejnění: 24. 9. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: škoda/náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze.

Stěžovatelka tvrdí, že předmětnými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít nedostatečným dokazováním, nevypořádáním se s námitkami stěžovatelky a nesprávným právním posouzením zjištěného skutkového stavu. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítá svůj nesouhlas s právními závěry soudů, na jejichž základě zamítly její žalobu na náhradu škody, způsobené průtahy v dřívějším soudním řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Rovněž tak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv i mohou být soudní rozhodnutí v některých případech sporná z hlediska zákonnosti, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě ještě nezakládá porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Aniž by rekapituloval průběh soudních řízení a obsah napadených rozsudků, má Ústavní soud za to, že obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces. Jak vyplývá z napadených rozsudků, zabývaly se jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší soud ČR všemi relevantními otázkami včetně námitek stěžovatelky, svá zjištění uvedly a jejich právní hodnocení náležitě odůvodnily. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2075/13-1)