# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2075/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2075/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.2075.07.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 25. 9. 2007 - Datum zveřejnění: 18. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2; 141/1961 Sb., § 77 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Shora označeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel, společně s dalšími spoluobviněnými, vzat do vazby z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, o které rozhodl Krajský soud v Brně shora napadeným usnesením tak, že stížnost zamítl. Stěžovatel ve svém podání uvedl, že v jeho věci došlo k porušení jeho práva na obhajobu tím, že soud prvého stupně neinformoval řádně a včas jeho zvoleného obhájce o nařízeném jednání o návrhu na vzetí do vazby. Ačkoliv stěžovatel při výslechu u policejního orgánu oznámil kontakt na zvoleného obhájce a to jednak číslo mobilního telefonu a současně i číslo do advokátní kanceláře, soud obhájce o jednání nezpravil. Podle sdělení soudu se pracovnice soudní kanceláře neúspěšně pokusily o telefonát do advokátní kanceláře obhájce, neboť jiný kontakt jim nebyl k dispozici. V té době však byl obhájce ve své kanceláři společně s dalšími zaměstnanci, ale žádný telefonát ze soudu nezaznamenali. Teprve následující den, poté, co sám obhájce telefonoval na Městský soud v Brně, zjistil, že řízení o vzetí stěžovatele do vazby již probíhá. Současně byl informován o neúspěšném pokusu o telefonát z předchozího dne. Vzhledem k uvedeným okolnostem, i s ohledem na nesouhlas stěžovatele s vazbou, podal stížnost, která však byla zamítnuta. V popsaném postupu stěžovatel shledal zásah do svého práva na obhajobu od počátku řízení. Proto navrhnul, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3588/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na nesouhlasu s postupem soudu při informování zvoleného obhájce o řízení o návrhu na vzetí do vazby, čímž mělo dojít k naříkanému zkrácení na právní pomoc v řízení s orgány veřejné moci od počátku řízení, jakož i práva na čas k přípravě obhajoby. Ze spisu Městského soudu v Brně se podává, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, kterého se měl dopustit společně se dalšími obviněnými. Z protokolu o jednání je pak patrné, že využil svého práva nevypovídat do doby než se setká se svým obhájcem. Ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se vzetím do vazby, neboť důvody nebyly dány, a v rozhodnutí byl proveden pouze opis vazebních kritérií s bagatelizací stěžovatele ohledně jeho státní příslušnosti. Podstatná část stížnosti pak obsahovala námitky shodné jako v ústavní stížnosti, tedy že obhájce nebyl řádně a včas informován o nařízeném jednání. Ústavní soud především konstatuje, že podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Je tedy i na obecných soudech, aby se znalostí konkrétních okolností případu dohlížely na dodržování zaručených práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pokud by Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatele v plném rozsahu, bylo by, s ohledem na výše uvedené, možno v nedostatečném informování obhájce stěžovatele spatřit jeho zkrácení v zaručeném právu na právní pomoc již od počátku řízení. Přesto by se jednalo o vadu nenapravitelnou pouze v rozsahu "od počátku řízení". Náprava by tak nebyla možná ani požadovaným rozhodnutím Ústavního soudu o zrušení napadených rozhodnutí, ani jiným způsobem. Jak je patrné z podání stěžovatele, ať v případě ústavní stížnosti nebo přímo stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Brně, stěžovateli nebylo právo na právní pomoc, ani právo na obhajobu, upřeno. Obhájce stěžovatele se o probíhajícím řízení dozvěděl, sice v době kdy řízení už probíhalo, přesto však proti rozhodnutí podal stěžovatel, v zastoupení zvoleného obhájce stížnost, kde mohl uvést veškeré právní námitky, které měly vyvrátit tvrzení o důvodnosti vazby. Jinými slovy řečeno, pokud stěžovatele Městský soud v Brně zkrátil v jeho právu na právní pomoc, bylo toto zkrácení bezprostředně napraveno v rámci řízení před stížnostním soudem a stěžovatel mohl uvést okolnosti, které, podle jeho názoru, vzetí do vazby vylučovaly. Jak je z odůvodnění stížnosti patrné, stěžovatel brojil především proti tvrzenému procesních pochybení, avšak jeho obrana proti vazbě a vazebním důvodům se zúžila na pouhé konstatování, že vazební důvody nejsou dány. Z toho je patrné, že právní pomoc obhájce ani nenaplnila účel, jehož se stěžovatel domáhal po orgánech veřejné moci a proti jehož porušení brojil v ústavní stížnosti. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, který by měl posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, zejména za situace, kdy tvrzené pochybení soudu prvého stupně bylo již napraveno. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2075/07-1)