# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2030/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 2030/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.2030.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 15. 10. 2013 - Datum zveřejnění: 5. 11. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: dokazování, obnova řízení, opravný prostředek - mimořádný, trestný čin/podvod - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 278 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2013 a doplněnou podáním doručeným dne 7. 8. 2013, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2003 sp. zn. 34 T 7/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. 5 To 36/2003. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti - nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let. Stěžovatel tvrdí, že soudy při rozhodování o jeho návrhu na obnovu řízení vzaly za prokázané, že spáchal trestný čin podvodu v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, avšak žádný ze soudů se nezabýval subjektivní stránkou předmětného trestného činu. Podle názoru stěžovatele soudy v nalézacím řízení ani v řízení o povolení obnovy náležitě neodůvodnily svá rozhodnutí. Tato svá tvrzení však stěžovatel nepodpořil žádnou adekvátní ústavněprávní argumentací. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. Stížnostní soud se zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele, které uvedl ve své stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a s důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Srozumitelně a logicky odůvodnil, proč se domnívá, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazů, které uvedl stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel ve svém návrhu v podstatě požaduje opakování důkazů v převážné většině již soudem provedených v předchozích fázích řízení za účelem jejich odlišného hodnocení. Stížnostní soud zdůraznil, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se revizní princip neuplatňuje a soud není tedy oprávněn přezkoumávat, zda napadené rozhodnutí nebo některý z jeho výroků je či není správný. V souladu se závěry soudu prvního stupně stížnostní soud neshledal, že by návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl opřen o takové skutečně nové důkazy či dosud neznámé skutečnosti, které by mohly být důvodem pro odlišné posouzení věci. Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2030/13-1)