# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2020/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2020/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.2020.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 11. 2011
- Datum zveřejnění: 5. 1. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: zástavní právo, smlouva
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 151a, § 151b; 513/1991 Sb., § 299 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka včas zaslaným návrhem zahájila u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadala shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž mělo být zasaženo do jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy nevyložily znění zástavní smlouvy tak, jak jej ona sama vnímala, a proto soudy neumožnily uspokojení věřitelky z výtěžku prodeje ze zástavním právem zajištěných nemovitostí.

2. K výzvě soudu byla stěžovatelkou odstraněna vada spočívající v absenci právního zastoupení, způsobená nedostatkem plné moci resp. její substituce.

3. Obecné soudy shledaly, že pohledávky stěžovatelky byly zajištěny podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti a o zřízení věcného břemene ze dne 6. února 1995, ve znění dodatku č. 1 z téhož dne. Zároveň konstatovaly, že na základě čl. IX odst. 2 na str. 3 uvedené smlouvy, jehož text zní: "Účinnost těchto smluv končí dnem 30. ledna 2002" (viz č. l. 27 a násl. soudního spisu), bylo právo stěžovatelky domáhat se prodeje zastavených nemovitostí časově omezeno - uplynutím zmíněného dne mělo zástavní právo zaniknout. Stěžovatelka tento názor nesdílela a tvrdila, že zmíněné ustanovení je nutné vyložit v kontextu tehdejší všeobecné praxe při uzavírání úvěrových smluv, tedy že jde o zástavní právo k (budoucím) pohledávkám (ustanovení § 299 obch. zák.) vzniklým do 30. ledna 2002; zástavní právo samotné ale k tomuto dni nezaniklo.

4. Ústavní soud si vyžádal kompletní soudní spis, ze kterého se shodně podávají rozhodné skutečnosti, tak jak jsou uvedeny v ústavní stížnosti a v kopiích rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka k návrhu přiložila.

II.

5. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

8. Deficit spravedlivého procesu (stěžovatelkou v ústavní stížnosti namítaný) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li s fixovanými závěry soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

9. Odhlédnuto od faktu, že těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním posouzením věci obecnými soudy, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva, přičemž snesenými argumenty se obecné soudy podrobně zabývaly (viz č. l. 155, 156, 170, 171, 200 a 201 soudního spisu), samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je v prvé řadě určující úmysl jednajícího - smluvní strany - za předpokladu, že je druhé straně, které byl projev vůle určen, znám anebo jí musel být znám; teprve nelze-li tuto skutečnou či předpokládanou znalost prokázat, tj. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu jednající osoby, je třeba vyložit projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. podle toho jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá. Obecně i pro uvedené však platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné svobodné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu. Tato vůle však nesmí být v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem; bylo-li proto v zástavní smlouvě uvedeno "Účinnost těchto smluv končí dnem 30. ledna 2002", nelze z uvedeného vyložit, že "zajištěny jsou pohledávky vzniklé do 30. ledna 2002". Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto vykládat jen tak, že účinky zástavní smlouvy uplynutím uvedeného dne pominuly a úvěr tak přestal být zástavním právem zajišťován; výkladem nelze již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník neměl, popř. měl, ale neprojevil ji.

III.

11. Vzhledem k výrokům a jejich odůvodnění v rozhodnutích obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

12. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní přímus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2020/11-1)