# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 2014/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 2014/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.2014.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 11. 2014
- Datum zveřejnění: 26. 11. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: poplatek/místní, správní rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 565/1990 Sb., § 10a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a rozsudků, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavcích 3 a 4, v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy ČR, a dále v čl. 2 odstavci 2, v čl. 11 odstavcích 1 a 5, v čl. 26 odstavci 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutím Finančního odboru Úřadu městského obvodu Plzeň 1 byla zamítnuta žádost právní předchůdkyně stěžovatelky o vrácení přeplatku místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, povolené Ministerstvem financí. O odvolání rozhodl Magistrát města Plzně - Odbor účtování a daní, který změnil rozhodnutí prvostupňového orgánu tak, že Požadavku na vrácení přeplatku ve výši 118.342,- Kč, nevyhověl. Správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně shora citovaným rozsudkem zamítl; kasační stížnost pak zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, stručně řečeno, obsáhle popsala svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími o místních poplatcích za výherní hrací přístroje povolené Ministerstvem financí ČR. Namítala, že žádný z orgánů veřejné moci se nevypořádal s otázkou existence povinnosti platit místní poplatek za zařízení, která jsou koncovými jednotkami "centrálního loterijního systému". Taková poplatková povinnost je podle stěžovatelky v rozporu s platnou právní úpravou rovněž proto, že není možné stanovit poplatkovou povinnost bez vydání příslušného rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisy Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 90/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, vedla celou řadu obdobných správních řízení, následně podala obdobné správní žaloby i kasační stížnosti, podala rovněž 25 obdobných ústavních stížností. Jakkoliv lze v podáních k Ústavnímu soudu shledat jisté odlišnosti, a na něž stěžovatelka klade důraz i v projednávaném případě, její ústavně právní argumentace zůstává konstantní. V takovém případě lze bez dalšího odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. července 2014, sp. zn. I. ÚS 2015/14, v němž se I. senát Ústavního soudu zabýval zcela shodným souborem námitek stěžovatelky.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci tak z výše popsaných důvodů nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-2014/14-1)