# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 199/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 199/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.199.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 5. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní
- Klíčová slova: důkaz
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem, který nemá náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2002, se stěžovatel domáhal přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí. Požadoval, aby Ústavní soud v podstatě jako odvolací orgán posoudil skutkové okolnosti nezbytné pro kladné rozhodnutí o jeho žádosti coby odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 3 T 86/2001. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 3. 2002, čj. PP 21/2002-12, byla jeho žádost zamítnuta, když označený soud neshledal naplnění jedné z nutných podmínek požadovaným zákonem k podmíněnému propuštění, tj. záruky budoucího řádného života.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k posouzení návrhu z hlediska jeho opodstatněnosti, je povinen zkoumat splnění formálních (procesních) podmínek, jenž jsou nezbytným předpokladem, aby se jím mohl zabývat po věcné stránce.

Dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Toto ustanovení je vyjádřením subsidiární funkce ústavní stížnosti, která představuje krajní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv poté, kdy subjekt, cítící se dotčený rozhodnutím orgánu veřejné moci, již nemá procesní prostor dovolávat se ochrany svých práv uvnitř soustavy obecných soudů, které jsou v prvé řadě povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jinými slovy, odráží princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, a to především v případech, kdy dané řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Konečně jak uvedl i stěžovatel, do napadeného rozhodnutí podal stížnost, z čehož je zřejmé, že instančně nadřízený orgán se jí bude zabývat a o ní rozhodovat a teprve posléze (po řádném vyčerpání tohoto procesního prostředku k ochraně práva), bude-li mít stěžovatel výhrady i vůči jeho rozhodnutí, má možnost se domáhat (v zákonem stanovené lhůtě) ochrany svých práv před Ústavním soudem. Za současného procesního stavu, jak shora byl vyložen, je nutno konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší se ústavní stížností v daném stadiu řízení zabývat.

Z takto vyložených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro nepřípustnost odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by jej dále vyzýval k odstranění formálních vad podání.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-199/02-02)