# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1921/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 1921/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.1921.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 8. 2013 - Datum zveřejnění: 23. 9. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: dokazování, trestný čin/podvod - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 210 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve své ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásady zakotvené v čl. 8 odst. 2, podle které nikdo nesmí být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným přečinem pojistného podvodu dle § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku a obžalovaný K. Ž. byl uznán vinným pomocí k přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) - § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i další obžalovaný odvolání, které Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 19. 4. 2013. Jednalo se, stručně řečeno, o skutek ze dne 6. 8. 2010, kdy stěžovatel v úmyslu získat neoprávněné plnění ze smlouvy o havarijním pojištění předstíral před policejními orgány odcizení svého osobního motorového vozidla, specifikovaného v rozsudku. Tuto smyšlenou pojistnou událost poté nahlásil na Kooperativa pojišťovnu, a. s., na které požadoval pojistné plnění, jež mu bylo na základě nepravdivých skutečností vyplaceno ve výši 135 000,- Kč. Způsobil tak poškozené pojišťovně škodu v uvedené výši. Obžalovaný K. Ž. pak úmyslně křivě vypovídal, aby potvrdil stěžovatelovu verzi smyšlené pojistné události. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy založily svůj závěr o jeho trestní odpovědnosti výlučně na neprocesním využití úředních záznamů o vysvětleních podaných stěžovatelem a dalším obviněným v jiné trestní věci. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a soudů trestních, týkající se otázky využití úředních záznamů v trestním řízení. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími trestních soudů o jeho vině. Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Odvolací soud ve svém zamítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které ten znovu předložil v ústavní stížnosti. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud mimo jiné zdůraznil, že nelze slučovat dvě trestní věci; jednak trestní věc týkající se podezření ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a to odcizení předmětného osobního automobilu stěžovatele; a dále projednávanou trestní věc stěžovatele a dalšího obžalovaného pro přečin pojistného podvodu, resp. pro pomoc k tomuto přečinu, která na výsledky předchozí trestní věci navazovala; a že nelze tedy pohlížet na procesní úkony v nich provedené jako na úkony v jedné trestní věci. První uvedená trestní věc, vedená pod č. j. KRPT-26859/TČ-2010-070774-449, skončila rozhodnutím o odložení podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť v dané věci nešlo o podezření z přečinu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Důvodem pro tento závěr byly rozpory mezi podanými vysvětleními stěžovatele s výpisy z hovoru v rámci telekomunikačního provozu telefonních stanic a zaměření přístupových bodů k mobilní síti a následné rozpory v podaných vysvětleních obou jmenovaných. Odvolací soud dále srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nalézací soud nepochybil, když provedl důkaz spisem, který se týká výše uvedené trestní věci podezření ze spáchání krádeže osobního automobilu postupem dle § 213 odst. 1 trestního řádu, kdy jednotlivé úřední záznamy o podaných vysvětleních, učiněných v této trestní věci, jakož i další listiny, správně považoval za listinné důkazy a nikoli za vyjádření obžalovaných ve stádiu před zahájením trestního stíhání, jak namítal stěžovatel s odkazem na judikaturu. V dalších podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění odvolacího soudu a nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1921/13-1)