# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 192/23

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 192/23
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:4.US.192.23.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 28. 2. 2023
- Datum zveřejnění: 20. 3. 2023
- Předmět řízení: Rozhodování o nákladech insolvenčního řízení podle § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona
- Klíčová slova: náklady řízení, insolvence/správce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 182/2006 Sb., § 202 odst.1

## Právní věta

Rozhodne-li Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením § 202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zasáhne tím do práva insolvenčního správce na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

## Abstrakt

Analytická právní věta

Rozhodne-li Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením § 202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zasáhne tím do práva insolvenčního správce na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 28. 2. 2023 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Mgr. Petra Neumanna, insolvenčního správce obchodní společnosti Agnus Solutions, s. r. o., II. výrok usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Městský soud zamítl žalobu s návrhem na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 1 089 000 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u uvedeného soudu na majetek dlužnice je po právu a žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli jakožto insolvenčnímu správci dlužnice náklady řízení. K odvolání žalobkyně vrchní soud rozsudek městského soudu změnil tak, že se určuje pravost uvedené pohledávky; o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a napadeným nákladovým výrokem rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že o nákladech dovolacího řízení mělo být rozhodnuto s přihlédnutím k jeho postavení insolvenčního správce podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení staví zdrženlivě a k jejich zrušení přistupuje pouze výjimečně, byl-li rozhodovací proces zatížen tzv. kvalifikovanými vadami - právě tak tomu nicméně bylo v posuzované věci.

Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení ve zjevném rozporu s § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého "ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci." Nesprávný postup ostatně přiznal i sám Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, v němž se připojil k návrhu stěžovatele.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a napadený výrok usnesení Nejvyššího soudu zrušit.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

## Výrok

I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159 se zrušuje.

## Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 195 ICm 3533/2018 vedeného Městským soudem v Praze (dále též jen "městský soud") se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2022 č. j. 195 ICm 3533/2018-111 zamítl žalobu obchodní společnosti HELBORO, s. r. o., sídlem Hybešova 209/8, Brno, (dále jen "žalobkyně"), s návrhem na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 1 089 000 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 INS 232/2018 na majetek dlužníka Agnus Solutions, s. r. o., (dále "dlužník") z titulu bezdůvodného obohacení je po právu (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok II).

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. 195 ICm 3533/2018, 104 VSPH 326/2022-141 (MSPH 95 INS 232/2018) změnil rozsudek městského soudu tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně P31 ve výši 1 089 000 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u městského soudu pod sp. zn. 95 INS 232/2018 (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159, že se dovolání odmítá (výrok I) a že je stěžovatel povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).

5. Ústavní stížností napadený nákladový výrok odůvodnil Nejvyšší soud tak, že použil § 243c odst. 3 větu první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), za současného použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu neměla být pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení použita. Stěžovatel uvádí, že o těchto nákladech mělo být rozhodnuto s přihlédnutím k jeho postavení insolvenčního správce, a sice podle § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému výroku Nejvyššího soudu již zákonný procesní prostředek neměl k dispozici.

IV. Vyjádření dalšího účastníka řízení

8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalšímu účastníkovi a žalobkyni.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je důvodná, a proto se připojuje k návrhu stěžovatele.

10. Žalobkyně se přes výzvu ve věci nevyjádřila; protože byla poučena, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.), dále s ní již jednáno nebylo.

11. Vyjádření Nejvyššího soudu nebylo vzhledem k jeho obsahu (viz sub 9) stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad zákonů a podzákonných právních předpisů i jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

14. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113)].

15. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

16. Rozhodování o nákladech řízení je však také nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Z hlediska ústavních kautel hlavy páté Listiny může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu například tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle či svévole. Takové pochybení bylo zjištěno i v nyní posuzované věci. Proto přistoupil Ústavní soud k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti stěžovatele, i přesto, že k tzv. bagatelním věcem přistupuje zásadně zdrženlivě. Nicméně současně platí, že ani u bagatelních věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založeno právo na soudní ochranu, a jedinou mezní hranicí pro ústavněprávní přezkum nemůže být jen určitá zákonem stanovená částka [srov. nálezy ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3679/12 (N 57/69 SbNU 109) a ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4546/12 (N 44/72 SbNU 509)].

17. V posuzované věci rozhodl Nejvyšší soud o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení, což ostatně sám uznal ve svém vyjádření (sub 9), ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, podle které: "Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci." Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než napadený výrok usnesení Nejvyššího soudu zrušit, když to navrhl stěžovatel i sám Nejvyšší soud se k jeho návrhu připojil.

VI. Závěr

18. Protože napadeným výrokem II usnesení Nejvyššího soudu byla porušena ve výroku uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele, z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

19. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-192/23-1)