# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 192/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 192/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.192.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 7. 2018
- Datum zveřejnění: 2. 8. 2018
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
- Klíčová slova: advokát/odměna, škoda/odpovědnost za škodu, škoda/náhrada, odůvodnění, obhajoba, obhájce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3; 141/1961 Sb., § 44 odst.2, § 151 odst.1; 82/1998 Sb., § 13, § 3 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatelka zrušení napadených rozsudků, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k příloze č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 129 660 696 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky v rozsahu, v jakém byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze, ve zbylém rozsahu dovolání odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2004, sp. zn. 43 Nt 4013/04, KZv 2106/01, byli poškození v trestní věci poučeni o možnosti uplatnit svá práva jen prostřednictvím zmocněnce. Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. května 2005, sp. zn. 43 Nt 4008/2005, byl podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu proveden výběr pouze šesti zmocněnců k zastupování poškozených v jednotlivých oblastech - stěžovatelka se tak stala zmocněnkyní pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Dne 21. listopadu 2007 (sp. zn. 4 T 20/2006) vyzval Městský soud v Praze všechny poškozené (v celkovém počtu 1800), aby prostřednictvím jednoho ze šesti zmocněnců sdělili, připojí-li se k trestnímu řízení; prokáží-li přitom nedostatek prostředků na úhradu nákladů (§ 51a odst. 1 trestního řádu), budou náklady hrazeny státem.

Dne 16. ledna 2008 obdržela stěžovatelka neformální e-mail od soudkyně Městského soudu v Praze projednávající věc v tomto znění: "s odkazem na ustanovení § 151 odst. 1 tr. ř., budou veškeré náklady zmocněnců hrazeny státem/soudem. Prosím, abyste v tomto smyslu nadále poškozené informovala a nepožadoval od nich zálohy. Ostatní na únorové schůzce".

Po skončení trestního řízení (zproštěním obžalovaných) stěžovatelka vyúčtovala soudu náklady za zastupování 518 poškozených v celkové výši 129 660 696 Kč, které jí Městský soud v Praze nepřiznal (usnesení ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 4 T 20/2006) a následnou stížnost Vrchní soud v Praze zamítl (usnesení ze dne 7. března 2012, sp. zn. 9 To 10/2012). Tato rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. října 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to i s odkazem na rozhodnutí o ústavních stížnostech dalších zmocněnců v dané věci (sp. zn. I. ÚS 2883/10, II. ÚS 1738/12 a IV. ÚS 1768/12).

Ze stejného skutkového základu se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím za nezákonné rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 4 T 20/2006); žalobu Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 12 C 29/2013-35, zamítl, k odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 17 Co 135/2014 - 56, rozsudek nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud následné dovolání usnesením ze dne 16. září 2015, č. j. 30 Cdo 168/2015-84, odmítl. Ústavní soud usnesením ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3431/15, odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka podala proti Ministerstvu spravedlnosti České republiky i další žalobu, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 129 660 696 Kč za nesprávný úřední postup v souvislosti s výkonem činnosti zmocněnce poškozených v trestním řízení; v řízení o této žalobě vydaly soudy shora napadená rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeného pod sp. zn. 28 C 478/2013 vyplývá, že obecné soudy i Ústavní soud se opakovaně zabývaly základem věci, konkrétně obsahem neformálního e-mailu adresovaného stěžovatelce soudkyní Městského soudu v Praze. Stěžovatelka dovozuje odpovědnost státu na základě jednoho neformálního přípisu v situaci, v níž lze s ohledem na okolnosti předpokládat mnohem rozvinutější debatu mezi zmocněnci a soudem, a je nutné přihlížet i k příslušné právní úpravě. Podle ustanovení § 151 odst. 1 trestního řádu totiž platí, že "[n]áklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávacího nese stát; nenese však vlastní náklady ... poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce". Z ničeho přitom není zřejmé, jak se stěžovatelka (zkušená advokátka) vypořádala s rozporem, který v neformálním e-mailu představuje právě odkaz na ustanovení § 151 odst. 1 trestního řádu, a s tím, co bylo předmětem vyjednávání zmocněnců na dalších schůzkách u soudu. Všechny soudy shora odkázaly v odůvodnění svých rozhodnutí na skutečnost, že v projednávané věci provedl soud výběr ze zmocněnců (bylo-li jich více než šest - viz § 44 odst. 2 trestního řádu), tedy nikoliv na ustanovení zmocněnce či rozhodnutí o osvědčení podle ustanovení § 51a trestního řádu.

Stěžovatelka je právně vzdělaná advokátka, a není možné přisvědčit tomu, že by jeden vnitřně rozporný neformální e-mail, který odporuje i řadě rozhodnutí, založil odpovědností titul, na jehož základě by stěžovatelce vznikl požadovaný nárok. Informace poskytnutá stěžovatelce mohla být zavádějící, nepřipouští však jednoznačný výklad, jaký mu stěžovatelka přisoudila, a nemůže založit protiprávnost napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud bez dalšího odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o dalších ústavních stížnostech, v nichž se soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem s námitkami stěžovatelky stran vzniku nároku stěžovatelky.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezjistil, že by v projednávané věci byla stěžovatelka zkrácena v právu na vlastnictví a práva na podnikání podle čl. 11 a 26 Listiny a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Jen pro úplnost Ústavní soud s odkazem na spis Obvodního soudu pro Prahu 2 (č. l. 79) konstatuje, že ministryně spravedlnosti nepodala stížnost pro porušení zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-192/18-1)