# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1902/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1902/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.1902.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 6. 2012
- Datum zveřejnění: 2. 7. 2012
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhradu škody a zadostiučinění
- Klíčová slova: opravný prostředek - řádný, škoda/náhrada
- Dotčené předpisy: 82/1998 Sb., § 15 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 9 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označeného stanoviska, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o odškodnění nemajetkové újmy.

Stěžovatel uvedl, že požádal správní orgán o náhradu škody způsobené mu újmou při výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích v Praze-Pankráci, v Českých Budějovicích a ve Valdicích s poukazem na nedostatečné hygienické podmínky, nedostatek soukromí a nedůstojné ubytování bez respektu k zachování lidské důstojnosti. Správnímu orgánu vytkl, že věc řádně neprošetřil a žádost o náhradu škody/nemajetkové újmy posoudil jen formálně s negativním výsledkem.

Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna fyzická osoba podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Z připojeného stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR, odboru odškodňování, jímž byl posouzen a předběžně projednán nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vyplynulo, že v rámci provedeného šetření ministerstvo nezjistilo v jednání Vězeňské služby ČR nesprávný úřední postup. Z důvodu absence zákonných podmínek pro uplatnění práva na náhradu škody ministerstvo nevyhovělo žádosti stěžovatele a mimosoudní projednání jím uplatněného nároku ukončilo.

Ústavní soud především konstatuje, že napadené stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR nepovažuje za rozhodnutí v materiálním slova smyslu, neboť je jím toliko sdělováno, že stát, za který tu ministerstvo vystupuje nikoliv jako správní orgán, ale jako úřad jménem státu jednající v předběžném projednání sporu o odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb., nehodlá stěžovatele jakkoliv mimosoudně odškodnit. Není-li předmětné stanovisko rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, chybí základní předpoklad pro uplatnění pravomoci Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní. Je evidentní, že ani stěžovatelem navrhovaná kasace napadeného stanoviska by jeho situaci nikterak nezměnila; Ústavní soud není oprávněn zavázat správní orgán k poskytnutí odškodnění, neboť by tím překročil pravomoci svěřené mu Ústavou (čl. 87 odst. 1).

O ústavní stížnosti by bylo možné - ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - uvažovat též jako o nepřípustné, neboť poté, kdy žádost stěžovatele Ministerstvo spravedlnosti ČR nevyslyšelo, může se domáhat náhrady škody u soudu (srov. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel tento procesní prostředek k ochraně svých práv využil.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a současně podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1902/12-1)
