# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 186/06

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 186/06
- ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.186.06
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 12. 2006
- Datum zveřejnění: 13. 11. 2007
- Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem); právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: pracovní poměr, Policie České republiky
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 83; 186/1992 Sb., § 106 odst.1 písm.d; 99/1989 Sb., § 38

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho tvrzení, policisté a služební funkcionáři při jeho propuštění ze služebního poměru uplatňovali vůči jeho osobě pokyny a nařízení, které nemají oporu v žádném zákoně ani jiném právním předpisu a které byly uplatněny nad zákonné meze stanovené v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Břeclav ve věcech služebního poměru ze dne 8. 6. 2000, č. 124/2000, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen "PČR"). Důvodem byla skutečnost, že v době výkonu služby požil alkohol a tím porušil zvlášť závažným způsobem také služební povinnost, stanovenou v ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení Ministerstva vnitra České republiky č. 36/1999, kterým se upravují pravidla chování a zdravení v PČR, resp. ač zastával význačnou řídící funkci v rámci PČR v době výkonu služby a v souvislosti s řízením služebního motorového vozidla, požil alkohol. Proti vydanému rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podal stěžovatel odvolání. Ředitel PČR Jihomoravského kraje v Brně rozhodnutím ze dne 12. 9. 2000, č. 2206, odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil s tím, že skutečnosti, které vedly služebního funkcionáře k přijetí personálního opatření a vydání napadeného rozhodnutí byly potvrzeny. Stěžovatel poté podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud v Brně po provedeném řízení žalobu rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 30 Ca 398/2003, zamítl. Na to se stěžovatel kasační stížnosti domáhal zrušení uvedeného rozsudku. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 6 As 60/2004, kasační stížnost zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve věci rozhodující služební funkcionáři obou stupňů hodnotili předběžně v té době ještě nerozhodnutou otázku řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a přesto, že uvedená otázka byla mezi tím pravomocně a vykonatelně rozhodnuta příslušným správním orgánem jinak, ve věci rozhodující soudy závěrům vydaným ve správním řízení přisvědčily, aniž by tuto skutečnost respektovaly. Dále stěžovatel namítal, že oba soudy hledaly i jiné, v napadených rozhodnutích služebních funkcionářů ani v žalobě a kasační stížnosti neobsažené důvody jeho propuštění a tím porušily základní pravidla spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a nenaplnily tak účel ustanovení čl. 90 Ústavy.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 As 60/2004.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných pod ústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

K porušení namítaných práv stěžovatele by mohlo dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Vytýká-li stěžovatel ve věci rozhodujícím soudům že nerespektovaly rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 23. 4. 2001, č. j. OD-5246/DO-01, podle kterého stěžovatel motorové vozidlo pod vlivem alkoholu neřídil a hledaly jiné, v napadených rozhodnutích služebních funkcionářů ani v žalobě a kasační stížnosti neobsažené důvody jeho propuštění a dále, že policisté a služební funkcionáři na místě dopravní nehody uplatňovali vůči jeho osobě pokyny a nařízení, které nemají oporu v žádném zákoně ani jiném právním předpisu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky již dříve uplatněné a polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující orgány státu. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, vzneseným námitkám stěžovatele byla věnována náležitá pozornost, když v odůvodnění těchto rozhodnutí bylo podrobně rozvedeno, proč jim nebylo přisvědčeno. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel odmítá přijmou závěry, ke kterým dospěli jak ve věci rozhodující služební funkcionáři, tak následně i oba soudy, že důvodem k vydání rozhodnutí ředitele PČR Okresního ředitelství Břeclav ve věcech služebního poměru ze dne 8. 6. 2006, č. 124/2000 bylo, jak je v jeho odůvodnění uvedeno, že stěžovatel na místě dopravní nehody a při jejím šetření se nechoval čestně, neboť neuposlechl jak pokynů policistů šetřících dopravní nehodu, tak ani nadřízených služebních funkcionářů a vyšetřovatele PČR Městského úřadu vyšetřování Brno k podrobení se orientační dechové zkoušce na alkohol a že v průběhu šetření bylo nesporně prokázáno, že požil alkohol v době výkonu služby. Tyto všechny skutečnosti v souladu s ustanovením § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR byly důvodem k propuštění stěžovatele ze služebního poměru.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud nezjistil, a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani netvrdil, že by mu bylo v provedeném řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných právních norem, neshledal Ústavní soud jejich porušení. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající služební funkcionáři či soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-186/06-06)