# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1849/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1849/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:4.US.1849.26.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 23. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: Posouzení majetkové potenciality obviněného při rozhodování soudu o nároku na bezplatnou obhajobu
- Klíčová slova: obhajoba, duševní porucha, znalecký posudek, dokazování
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.c; 141/1961 Sb., § 33 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 105; 89/2012 Sb., § 221, § 697, § 910

## Právní věta

Posouzení majetkové potenciality obviněného má v rozhodování soudu o nároku na bezplatnou obhajobu své místo, nicméně je třeba ji hodnotit na základě konkrétních skutečností vztahujících se k aktuální situaci žadatele. Uvažuje-li soud v intencích majetkové potenciality, je třeba poměřovat a vyhodnotit veškeré relevantní faktory v kontextu momentálních skutkových okolností a možnost dosažení výdělku ukotvit v dohledném časovém horizontu, nikoliv v nic neříkajícím obecném a vzdáleném "budoucnu", v němž "lze očekávat" zařazení do pracovního procesu.

## Výrok

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2026 č. j. 8 To 30/2026-580 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2026 č. j. 8 To 30/2026-580 se ruší.

## Odůvodnění

I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 97 T 14/2025 se podává, že krajský soud usnesením ze dne 27. 3. 2026 č. j. 97 T 14/2025-522 zamítl žádost stěžovatelky (obžalované pro přípravu zločinu vraždy) o přiznání bezplatné obhajoby. Stěžovatelka v žádosti uvedla, že je osobou nemajetnou, bez příjmů a zaměstnání, nachází se ve vazební věznici a že jí zdravotní omezení fakticky brání opatřit si prostředky na obhajobu jakoukoliv prací. Při hlavním líčení doplnila, že je svobodná, bezdětná, před vzetím do vazby žila střídavě u rodičů, má středoškolské vzdělání s maturitou (obor grafický design), pracovala brigádně a od února 2025 po dobu tří měsíců na plný úvazek s příjmem 25 000 až 35 000 Kč měsíčně, ovšem zaměstnání ukončila. Hodnotnější majetek ani dluhy nemá, exekuční nebo insolvenční řízení proti ní vedeno není. Zdravotní omezení nemá, v minulosti se léčila s emočně nestabilní poruchou osobnosti a anorexií. Soud si vyžádal zprávy z katastru nemovitostí, z registru vozidel, z Úřadu práce České republiky, od České správy sociálního zabezpečení, podle níž je zaměstnána, a dále lékařskou zprávu Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z uvedených lékařských dokumentů vyplynulo, že u stěžovatelky nebylo potvrzeno duševní onemocnění, nýbrž dlouhodobě je u ní přítomná porucha osobnosti se smíšenou strukturou a s převahou emočně nestabilních rysů, přičemž znalci nenavrhli žádná ochranná opatření. Krajský soud konstatoval, že přechodné snížení výdělkových poměrů způsobené toliko omezením osobní svobody ve vazbě samo o sobě nárok na bezplatnou obhajobu nezakládá. Stěžovatelka může pracovat, byla pracovně aktivní s příjmy až 35 000 Kč měsíčně. Jde o mladou ženu v produktivním věku, u níž úvahy o budoucí výdělečné činnosti nejsou hypotetické. Nárok na bezplatnou obhajobu vzniká pouze při vážných důvodech nepřechodné povahy, jež stěžovatelka neprokázala. Žádost byla proto jako nedůvodná zamítnuta.

2. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Bezplatnou obhajobu lze přiznat jen tehdy, jde-li v konkrétním případě o faktickou nemožnost hradit náklady obhajoby, a to i do budoucna, kdy nelze očekávat zlepšení majetkových poměrů. I podle Ústavního soudu má stát nést finanční odpovědnost za zajištění obhajoby teprve tehdy, kdy jsou vyčerpány možnosti jejího zajištění pomocí prostředků osob blízkých, zejména nejbližší rodiny (srov. usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 925/16 nebo ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 464/14). Stěžovatelka je práceschopná, bez zdravotních omezení, bez vyživovací povinnosti a má možnost ucházet se o zaměstnání a zlepšit tak svou finanční situaci. Aktuální nedostatek prostředků sám o sobě nárok na bezplatnou obhajobu nezakládá.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že oba soudy vycházely z "potenciality" jejího budoucího příjmu namísto reálné majetkové a příjmové situace v době rozhodování. Odkazuje v této souvislosti na nálezy ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17, ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 a ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20. Právo na bezplatnou obhajobu nelze odepřít jen proto, že by si obviněný teoreticky mohl v budoucnu příjem opatřit, zejména mohl-li by tak učinit až po propuštění z výkonu trestu (v případě stěžovatelky po 8 letech), neboť čl. 40 odst. 3 Listiny ani čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nepodmiňují přiznání bezplatné obhajoby prokázáním objektivní nemožnosti budoucího pracovního uplatnění a rozhodující je pouze schopnost nést náklady obhajoby v době rozhodování, přičemž samotná schopnost pracovat neznamená existenci pracovního místa, příjmu ani disponibilních prostředků. Ani okolnost, že stěžovatelka nemá děti a netrpí zdravotními omezeními, není kritériem pro (ne)přiznání bezplatné obhajoby (srov. nález ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3739/25).

4. Podle stěžovatelky mohou snad v dané situaci soudy posuzovat jen to, zda stěžovatelka z vážného důvodu neodmítá pracovní zařazení v rámci věznice a pokud práci ve věznici vykonává, zda takto získaná odměna stačí na relevantní pokrytí nákladů obhajoby; pokud nestačí, měly by soudy za takové situace přiznávat minimálně nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Ekonomická situace obviněného nesmí být překážkou jeho efektivní obrany. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že náklady obhajoby mohou hradit osoby jí blízké, přičemž podstata této námitky je dvojí: jednak obecné soudy majetkové poměry osob blízkých nezjišťovaly a stěžovatelku ani neupozornily, že by je měla doložit či tvrdit. I kdyby stěžovatelka majetkové poměry osob jí blízkých doložila, jejich zohlednění by odporovalo zásadě individuality trestní sankce, tedy tomu, že trest má tížit primárně odsouzeného, a nikoliv jeho okolí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (srov. § 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření.

8. Vrchní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že si je vědom vývoje judikatury Ústavního soudu k § 33 odst. 2 trestního řádu, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 3966/17, avšak z těchto rozhodnutí nelze dovozovat, že by Ústavní soud zcela vyloučil možnost přihlížet k osobním předpokladům obviněného, jeho pracovní schopnosti, zdravotnímu stavu či dalším okolnostem vypovídajícím o jeho celkové ekonomické situaci. Uvedená judikatura podle vrchního soudu pouze odmítla praxi, podle níž by nárok na bezplatnou obhajobu byl založen výlučně na abstraktní úvaze o budoucí majetkové potencialitě bez řádného posouzení skutečných majetkových poměrů v době rozhodování.

9. V dané věci oba soudy vycházely z aktuálních majetkových poměrů stěžovatelky - výslovně zohlednily, že nevlastní majetek větší hodnoty ani finanční úspory - a současně posuzovaly i další relevantní skutečnosti, zejména že jde o osobu v produktivním věku, zdravotně způsobilou k práci, bez vyživovacích povinností a bez objektivních překážek trvale omezujících její výdělečnou schopnost. K námitce stěžovatelky, že soudy založily svá rozhodnutí na spekulacích o jejím budoucím pracovním uplatnění, vrchní soud uvádí, že neučinily žádný závěr o konkrétním budoucím zaměstnání či výši příjmů stěžovatelky. Posuzovaly pouze existenci objektivních okolností svědčících pro závěr, že si stěžovatelka dlouhodobě nebude moci obstarat prostředky k úhradě obhajoby.

10. Jako nedůvodnou hodnotí vrchní soud rovněž námitku, že soudy zavedly nové, zákonem nepředvídané podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby. Napadené rozhodnutí netvrdí, že zdravotní handicap či vyživovací povinnosti představují zákonný předpoklad nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu; tyto proměnné byly hodnoceny pouze jako součást celkového obrazu osobních a majetkových poměrů stěžovatelky. V tomto kontextu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 267/26, podle něhož celková majetková potencialita obviněného může být hodnocena i v kontextu toho, že obviněnému nic nebrání v získávání přiměřených prostředků prací. Stejně tak Ústavní soud podle vrchního soudu nerozporuje, pokud při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je rovněž posuzováno, zda náklady spojené s obhajobou mohou zaplatit osoby blízké (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 925/16). Nyní napadené rozhodnutí naopak podle vrchního soudu respektuje jak zákonnou úpravu, tak judikaturu Ústavního soudu.

11. Vrchní státní zastupitelství v Praze Ústavnímu soudu sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky.

12. Ústavní soud zaslal vyjádření vrchního soudu stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že na podané ústavní stížnosti trvá. Zdůraznila, že před zahájením trestního řízení byla bez příjmu, a to platilo i po celou dobu trestního řízení až doposud. Na uvedené skutečnosti se nic od podání žádosti nezměnilo a dlouhodobě se nezmění, neboť byla uznána vinnou a byl jí uložen trest odnětí svobody v rozsahu pěti let nepodmíněně. V době rozhodnutí, stejně jako nyní, je bez možnosti mít jakýkoliv příjem, nemá žádnou garanci příjmů a od vynesení odsuzujícího rozhodnutí se nachází ve výkonu trestu, přičemž s ohledem na její komplikovaný zdravotní stav není známo, kam bude přemístěna. Soudy znaly její nemajetnost a zadlužení z provedeného dokazování, znaly i její zdravotní stav, včetně četných pokusů o sebevraždu. Napadené rozhodnutí považuje za necitlivé. K vyjádření vrchního soudu stěžovatelka uvedla, že z něj nevyplývá jakákoliv nová skutečnost či důkaz, který by vyvracel odůvodněnost její ústavní stížnosti. Potřebuje nyní pomoc, nikoliv prohlubovat své zadlužení. Obhajoba stěžovatelky byla vedena řádně a její argumentace byla zohledněna zejména v odvolacím řízení.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

V. a) Obecná východiska

13. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody.

14. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nosné důvody nálezů jsou pro obecné soudy při řešení obdobných případů závazné a soudy je musí ve své činnosti respektovat. Povinnost respektovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argumenty a provést skutkové odlišení, které vedou k závěru, že není vhodné aplikovat již vyslovený princip (jak plyne z nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05). Vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu plyne také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, který zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli. Východisko vázanosti nálezovou judikaturou se plně uplatní i v nyní posuzovaném případě, jak vyplyne z níže uvedeného.

15. Ústavně zaručené právo na obhajobu, jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného a spravedlivého procesu. V posledních letech Ústavní soud přehodnotil svůj přístup k přezkumu nepřiznávání bezplatné obhajoby obecnými soudy a vymezil se proti praxi vycházející z kritéria tzv. majetkové potenciality. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, jsou soudy povinny vycházet ze skutkového stavu v době rozhodování; budoucí vývoj mohou zohlednit také, avšak nikoliv v rovině ničím nepodložených hypotéz či spekulací (nález sp. zn. IV. ÚS 2590/19, bod 11). Majetkovou potencialitu je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních skutkových zjištění (nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20, zejména body 19 a 20). Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného. Založí-li soudy své rozhodnutí na hypotetických příjmech, které by obviněný mohl někdy v blíže neurčené (vzdálené) budoucnosti získat, poruší tím právo obviněného na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny a omezí jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Takové rozhodnutí zasahuje do samotné podstaty práva na bezplatnou pomoc obhájce, neboť obviněný potřebuje efektivní obhajobu právě v době, kdy probíhá trestní řízení, nikoliv někdy v budoucnu (srov. nálezy ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20, bod 60 a rovněž ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24, body 9 až 11).

16. Ústavní soud tedy posuzování majetkové potenciality nevyloučil, ovšem zdůraznil potřebu ukotvení výdělkových možností obviněného v konkrétních a aktuálních okolnostech a jasně určené a definované budoucnosti, s tím, že nelze vycházet ze skutečností irelevantních, dávno minulých, které již nemohou mít vliv na aktuální schopnost obviněného hradit náklady své obhajoby, nebo ze skutečností čistě hypotetických a vztahujících se k blíže neurčené (vzdálenější) budoucnosti (srov. nález ze dne 2. 7. 2026 sp. zn. III. ÚS 2362/25, bod 33). Právní úpravu v § 33 odst. 2 trestního řádu je v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nutno vykládat tak, že pro rozhodnutí o nároku není potřeba prokázat nemajetnost nade všechny pochyby, ale postačí, pokud ze všech indicií předložených obviněným a zahrnutých ve spise plyne, že je obviněný nemajetný.

17. Institut bezplatné obhajoby nelze vnímat jako jakési dobrodiní ve prospěch obviněných, ale jako právní nárok, který soud přiznat musí, pokud obviněný osvědčí svou nemajetnost. Obecné soudy nesmějí vyžadovat naplnění podmínek dalších, které v právní úpravě nemají žádnou oporu. Po žadateli tak nelze požadovat, aby nad rámec zákona vykazoval další sociální znevýhodnění, neboť posouzení musí směřovat výlučně k otázce, zda je žadatel reálně schopen nést náklady obhajoby. Tento závěr Ústavní soud výslovně potvrdil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3739/25 (bod 22). Zajištění bezplatné obhajoby není "dobrodiním" státu, ale jde o právní nárok obviněného vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny a z § 33 odst. 2 trestního řádu [k tomu bod 22 stejného nálezu a rovněž ŠÁMAL, P. § 33 (Práva obviněného). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 412, bod 10]. Rozhodující je existence neschopnosti hradit náklady obhajoby; "soudy nemohou při posuzování nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu tento nárok odmítnout toliko na základě argumentace, že stěžovatel si svoji neschopnost obhajobu hradit způsobil svým vlastním předchozím závadným jednáním" (shodně nález sp. zn. III. ÚS 3501/20, bod 22).

18. Neshledají-li obecné soudy důvod pro přiznání bezplatné obhajoby v plném rozsahu, musí se zabývat též možností přiznat nárok na obhajobu za sníženou odměnu, případně bezplatnou obhajobu jen na přechodnou dobu, po kterou trvá platební neschopnost obviněného (nálezy sp. zn. IV. ÚS 3739/25, bod 25; sp. zn. III. ÚS 3501/20, body 19 a 20).

19. Ústavní soud se rovněž vyjádřil k možnosti přenášení nákladů na osoby blízké. Nebylo by racionální v § 33 odst. 2 trestního řádu obsažené sousloví "nemá dostatek prostředků" zužovat toliko na majetek ve výhradním (aktuálním) osobním vlastnictví obviněného a nepřihlížet k majetkovým poměrům jemu blízkých osob. Obecné soudy však nemohou postupovat paušálně a bez dalšího nepřiznat bezplatnou obhajobu jen s obecným odkazem na možnost získat prostředky od rodiny. Soudy musí důsledně provést majetkový test sestávající ze tří faktorů: z vymezení okruhu potenciálně blízkých osob (vycházející ze standardních zákonných definic osoby blízké podle § 22 odst. 1 občanského zákoníku, případně z okruhu osob se vzájemnou vyživovací povinností podle § 697 a § 910 občanského zákoníku), ze samotného posouzení jejich skutečných majetkových poměrů (o nichž soud musí získat oficiální zjištění) a konečně z hodnocení kontextu majetkových vazeb mezi nimi a obviněným. Není tak možné aplikovat na osoby blízké stejný přístup jako na obviněného a nutit je například k prodeji majetku nebo k poskytnutí obtížně splatitelné půjčky. Při posuzování, zda je od osoby blízké možné za rozumných podmínek prostředky na obhajobu skutečně získat, nelze postupovat schematicky - z ochoty osoby blízké zapůjčit prostředky k jinému účelu (např. jako peněžitou záruku za propuštění z vazby), nelze bez dalšího dovozovat i její ochotu či ekonomickou racionalitu půjčit srovnatelnou částku na úhradu nákladů obhajoby. Obecné soudy jsou povinny své úvahy o využitelnosti prostředků osob blízkých přesvědčivě a logicky odůvodnit (nálezy ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21, ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1455/23, bod 16); mají-li k dispozici skutečnosti nasvědčující tomu, že náklady obhajoby by mohla nést osoba blízká, jsou povinny si o jejích poměrech opatřit relevantní podklady samy, obdobně jako jsou povinny si (dle okolností) z veřejně přístupných rejstříků samy ověřit skutečnosti, které obviněný nedoloží (srov. nálezy ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 2457/23, body 23 násl. a ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1104/25, bod 35).

V. b) Aplikace východisek na konkrétní případ

20. Poměřuje-li Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu s výše rekapitulovanými obecnými východisky, dospívá k závěru, že jím byla porušena práva stěžovatelky.

21. Vrchní soud předně založil svůj zamítavý výrok na úvaze, že bezplatnou obhajobu lze přiznat jen tehdy, jde-li o faktickou nemožnost hradit náklady obhajoby i do budoucna, kdy nelze očekávat zlepšení majetkových poměrů. Konstatoval, že stěžovatelka je bez dluhů i bez finančních úspor, bez zdravotních omezení a bez vyživovací povinnosti, je práceschopná a má možnost se ucházet o práci a v budoucnu svou finanční situaci zlepšit. Navázal na rozhodnutí krajského soudu (stěžovatelkou nenapadené), který situaci stěžovatelky vyhodnotil obdobně. Tím vrchní soud akceptoval aktuální nemajetnost stěžovatelky a bez dalšího postavil své rozhodnutí výhradně na její majetkové potencialitě, kterou spatřoval kdesi v blíže neurčené (vzdálené) budoucnosti.

22. Z výše citované nedávné judikatury Ústavního soudu ovšem vyplývá, že primárně jsou obecné soudy povinny vycházet ze stavu v době rozhodování. Mohou zvažovat i majetkovou potencialitu obviněného, jejich úvahy se však musejí vztahovat k přiměřenému budoucímu časovému rámci a musejí být založeny na realistických informacích či odhadech o výdělkových možnostech obviněného (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3966/17, sp. zn. IV. ÚS 2590/19, sp. zn. II. ÚS 1411/20 či naposledy sp. zn. III. ÚS 2362/25, body 25 a 41). Při zjištění významné změny poměrů, fakticky odstraňující nemajetnost stěžovatelky, totiž soudům nic nebrání rozhodnutí změnit a nárok na bezplatnou právní pomoc ke dni změny poměrů opět odebrat. Posouzení majetkové potenciality obviněného má v rozhodování soudu o nároku na bezplatnou obhajobu své místo, nicméně je třeba ji hodnotit na základě konkrétních skutečností vztahujících se k aktuální situaci žadatele. Uvažuje-li soud v intencích majetkové potenciality, je třeba poměřovat a vyhodnotit veškeré relevantní faktory v kontextu momentálních skutkových okolností a možnost dosažení výdělku ukotvit v dohledném časovém horizontu, nikoliv v nic neříkajícím obecném a vzdáleném "budoucnu", v němž "lze očekávat" zařazení do pracovního procesu.

23. Skutečnost, že znalci u stěžovatelky nenavrhli ochranná opatření, jakož i skutečnost, že netrpí duševním onemocněním, je jedním z faktorů úvahy o výdělkovém potenciálu (nález sp. zn. III. ÚS 3501/20, body 19 a 20). Nicméně, v této souvislosti je relevantní z hlediska možného budoucího zařazení do pracovního procesu, jakož i možnosti výdělečné činnosti v průběhu výkonu trestu, rovněž další závěr stejných znalců vyplývající ze stejných znaleckých posudků. Z rozsudku krajského soudu ze dne 11. 2. 2026 č. j. 97 T 14/2025-488 vyplývá, že sice u stěžovatelky nejde o duševní onemocnění v pravém smyslu slova, ale stěžovatelka trpí trvalou poruchou osobnosti s patologicky vytvořeným vzorcovým chováním, její jednání je ovlivněno její osobnostní strukturou, má sníženou odolnost vůči zátěži, je výrazně labilní, přičemž struktura její osobnosti sice nelze "vyléčit", ale měla by být dlouhodobě léčena, ambulantně psychiatricky sledována a terapeuticky vedena (k tomu bod 10 a násl. a bod 60 a násl. uvedeného rozsudku). Ostatně struktura osobnosti stěžovatelky a z toho pramenící rizika a nepředvídatelnost jejího jednání byla opakovaně významným důvodem, proč stěžovatelka setrvala v průběhu trestního řízení ve vazbě, čímž byla významně omezena možnost její výdělečné činnosti ještě před jejím pravomocným odsouzením. Jak prvostupňový rozsudek, tak samotná znalecká posouzení, stejně jako rozhodnutí ve vazebních věcech stěžovatelky, měl vrchní soud v době rozhodování o jejím nároku na bezplatnou obhajobu k dispozici, přesto tyto indispozice nijak nereflektoval, jen zopakoval, že stěžovatelka je bez zdravotních omezení. Z téhož prvostupňového rozsudku mělo být vrchnímu soudu patrné, že stěžovatelka byla, byť nepravomocně, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Rovněž to je jeden z relevantních faktorů, který je třeba v komplexním posouzení majetkové potenciality reflektovat, a to zejména z hlediska posouzení časového horizontu a "dočasnosti" omezení ve výdělkovém potenciálu. Nic z toho vrchní soud nezvažoval a neřešil, pouze bez konkrétního vysvětlení potvrdil a jinými slovy zopakoval vadnou úvahu krajského soudu o neexistenci vážných důvodů nepřechodné povahy, které by do budoucna bránily stěžovatelce v úhradě nákladů obhajoby. Třeba zdůraznit, že vrchní soud se vůbec nezabýval alternativou přiznání obhajoby za sníženou odměnu nebo bezplatnou obhajobou na přechodnou dobu, ačkoliv tak byl povinen učinit dříve, než žádost stěžovatelky zcela zamítl (nálezy sp. zn. IV. ÚS 3739/25, bod 25; sp. zn. III. ÚS 3501/20, body 19 a 20).

24. Vrchní soud konečně odepřel stěžovatelce nárok na bezplatnou obhajobu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. na usnesení sp. zn. I. ÚS 925/16), podle níž finanční odpovědnost za zajištění účinné obhajoby obviněného by měl stát, resp. zbytek společnosti, nést teprve tehdy, kdy jsou v rozumné míře vyčerpány možnosti zajištění této důležité potřeby pomocí peněžních prostředků osob blízkých, zejména pak nejbližší rodiny. To je jistě pravda. Není ale jasné, zda tím vrchní soud mířil na možnosti rodičů stěžovatelky, kteří, jak vyplývá ze soudního spisu, za stěžovatelku v průběhu trestního řízení uhradili jiné dluhy v řádu vyšších desítek tisíc korun. Pokud vrchní soud své úvahy vedl tímto směrem, pak nejsou formulovány dostatečně jasně a ani v tomto aspektu odůvodnění vrchního soudu z ústavního hlediska neobstojí. K tomu lze doplnit, že závěr o tom, že rodiče stěžovatelky mohou participovat na náhradě nákladů obhajoby, nemohl vrchní soud učinit, aniž by provedl kterýkoliv z požadovaných kroků majetkového testu zmíněného výše. Vrchní soud konečně nehodnotil ani kontext případných majetkových vazeb mezi stěžovatelkou a jejími rodiči, u nichž se před vzetím do vazby zdržovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2457/23, body 23 až 26). Bez zjištění skutečných poměrů osob blízkých a bez zohlednění povahy trestné činnosti tak zůstává tento závěr napadeného usnesení čistě spekulativní a nedostatečně odůvodněný (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1898/21 a sp. zn. II. ÚS 1455/23, bod 16).

25. Uvedená pochybení nejsou dílčími nedostatky odůvodnění, nýbrž ve svém souhrnu představují rozpor s ústavněprávními požadavky na rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu, který odůvodňuje zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3501/20, bod 15). Napadeným usnesením tedy vrchní soud porušil právo stěžovatelky na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, i její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.

26. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1849/26-1)