# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1811/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1811/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:4.US.1811.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 8. 2021
- Datum zveřejnění: 16. 9. 2021
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: škoda/odpovědnost za škodu, stát, škoda/náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3; 82/1998 Sb., § 8, § 13; 99/1963 Sb., § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, kterou se každá z nich domáhala na vedlejší účastnici z titulu náhrady škody zaplacení částky 3 500 Kč, a každé ze stěžovatelek bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení vedlejší účastnici částku 75 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí, když stěžovatelkami uváděné nezákonné rozhodnutí nenabylo právní moci (a nešlo ani o rozhodnutí vykonatelné).

II.
Argumentace stěžovatelek

3. Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdí, že soud není vázán právní kvalifikací a že z žaloby i provedeného dokazování bylo zřejmé, že šlo o nárok podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a žalobě mělo být vyhověno.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměly.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

6. V posuzované věci stěžovatelky brojí proti soudnímu rozhodnutí, jímž každá z nich měla být zkrácena o částku 3 500 Kč (a 75 Kč představující náhradu nákladů řízení). Ústavní stížnost tedy byla podána v tzv. "bagatelní" věci [srov. i § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů].

7. Ústavní soud přitom ve věcech sporů o bagatelní částky konstantně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

8. V tomto ohledu ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje.

9. Kromě toho je ústavní stížnost založena na námitce nesprávného právního posouzení v rovině podústavního práva. Toto pochybení mělo spočívat v aplikaci nesprávné právní normy na zjištěný skutkový stav (tj. že soud namísto § 13 použil § 8 zákona č. 82/1998 Sb.), aniž by bylo patrno, v čem by měl spočívat ústavněprávní "přesah" věci; takto koncipovaná námitka by nemohla založit opodstatněnost ústavní stížnosti ani v případě, že by o "bagatelní" věc nešlo (viz sub 5).

10. Stejně tak stěžovatelky nezdůvodnily své tvrzení, že by bylo jejich žalobě vyhověno, kdyby věc byla soudem posuzována podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1811/21-1)