# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1810/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1810/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1810.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 12. 11. 2007
- Klíčová slova: procesní postup, rozhodnutí procesní/opravné, doplňující
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 157, § 164

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky (díle jen "Ústava"), a to do práva na soudní či jinou právní ochranu. Stěžovatelce byl podle jejího názoru odepřen přístup k soudu, kde by se mohla domáhat ochrany svých práv a současně její věc (odvolání) nebylo v plném rozsahu projednáno nestranným soudem.

Z podané ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního sodu v Jičíně sp. zn. 10 C 158/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 30. 7. 2002 podala k Okresnímu soudu v Jičíně návrh na vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 10 C 158/2002-275, o vypořádání společného jmění manželů rozhodl. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 16. 3. 2006 a nabyl právní moci dne 1. 4. 2006. Stěžovatelka proti rozhodnutí okresního soudu podala dne 16. 5. 2006 odvolání a v čl. IV. podaného odvolání navrhla vydání opravného usnesení tak, aby v záhlaví napadeného rozsudku u označení účastníků řízení bylo uvedeno datum jejich narození. Současně stěžovatelka podala návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-300, návrhy na prominutí zmeškání lhůty k odvolání a na odklad vykonatelnosti zamítl a usnesením ze dne 30. 6. 2006, č j. 10 C 158/2002-324, zamítl i návrh na vydání opravného usnesení. Stěžovatelka proti vydaným usnesením podala odvolání. Krajský soud Hradci Králové usnesením ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 400/2006-335, usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty potvrdil a usnesením ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339, potvrdil i usnesení, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení. Usnesením ze dne 3. 1. 2007 pak Okresní soud v Jičíně odmítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako opožděné. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení, i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 400/2006-335, kterými odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty a na odklad vykonatelnosti, podala stěžovatelka dne 23. 2. 2007 dovolání. Současně s dovoláním podala stěžovatelka proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 i ústavní stížnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1469/2007-369, dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 400/2006-335, odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.] a usnesením ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371 odmítl ze stejného důvodu i dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339.

Ze spisu třetího senátu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/07 čtvrtý senát Ústavního soudu zjistil, že usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 501/07 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je třeba počítat ode dne doručení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339, tedy ode dne 28. 12. 2006. Za této procesní situace, kdy ústavní stížnost stěžovatelky byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 7. 2007 nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadáno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002-324, je podána po lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pro její podání.

Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se meritem věci nezabýval, neboť dovolání odmítl jako nepřípustné. V posuzovaném případě se podle závěrů Nejvyššího soudu jednalo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na opravu rozsudku podle § 164 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a mezi usneseními odvolacího soudu vyjmenovanými v § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., proti kterým lze dovolání podat, pak není uvedeno usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na opravu rozsudku podle § 164 o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší soud. Stěžovatelka namítala, že řízení o návrhu na vydání opravného usnesení je řízením sui generis a jeho předmětem je právě vydání opravného usnesení. Nejedná se tedy o nemeritorní usnesení, jímž se upravuje průběh řízení o vypořádání společného jmění manželů. Tím, že dovolací soud dovolání odmítl, nesprávně odejmul stěžovatelce možnost jednat před soudem a hájit před ním své zájmy.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelky, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. To je v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem (v mezích rozhodované otázky) odůvodněno, přičemž na toto odůvodnění postačí odkázat. O aplikaci podústavního práva dovolacím soudem, která se jeví stěžovatelce svévolnou, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 35, nález č. 141).

Za situace, kdy aplikace i interpretace ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku byla provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti ani z ustálené praxe Nejvyššího soudu v judikatuře vyjádřené, nelze než uzavřít, že postupem ani rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní či jinou právní ochranu a ústavní stížnost je nutno v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2006, č. j. 25 Co 401/2006-339 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 10 C 158/2002, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 22 Cdo 1470/2007-371, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1810/07-1)