# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 18/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 18/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.18.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 6. 2007
- Datum zveřejnění: 10. 7. 2007
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 265a

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen v právu na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl navrhovatel, spolu s dalším obviněným, shledán vinným z trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení § 250a odst. 1 a 3 trestního zákona, a za to byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu patnácti měsíců. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě, který je, shora popsaným usnesením, zamítl.

Při shromaždování podkladů Ústavní soud shledal, že navrhovatel podal souběžně dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které napadlo dne 3. ledna 2007.

Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas). Tím spíše je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti v případě, kdy mimořádný opravný prostředek, zákon nespojuje s podmínkou uvážení Nejvyššího soudu ČR, tak jak je tomu i v tomto případě.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný stěžovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-18/07-1)