# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1763/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1763/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:4.US.1763.26.3
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, advokát/odměna, advokátní tarif, obec, nepřezkoumatelnost, platební výměr
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 177/1996 Sb., § 14b; 99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vyjádřit se k prováděným důkazů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na legitimní očekávání a právní jistotu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka podala celkem 7 obsahově téměř totožných ústavních stížností, které se týkají rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, přičemž sama navrhla jejich spojení. Usneseními pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2026 a ze dne 2. 9. 2026 byly tyto ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1763/26, III. ÚS 1775/26, IV. ÚS 1776/26, IV. ÚS 1777/26, III. ÚS 1778/26, II. ÚS 1779/26 a II. ÚS 2036/26 spojeny ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1763/26. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu byla určena soudkyní zpravodajkou Lucie Dolanská Bányaiová, neboť jí byla přidělena první ze spojovaných věcí.

3. Podstata všech rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatelka ústavními stížnostmi domáhá, je následující: Stěžovatelka podala mezi dny 13. 12. 2025 až 26. 1. 2026 návrhy na vydání platebních rozkazů, jimiž požadovala po vedlejších účastnicích zaplacení dlužných částek za užívání specifikovaného bytu ve vlastnictví stěžovatelky konkrétní vedlejší účastnicí za určené období, a to buď, případně současně z titulu nájemného, úhrad za zálohy na služby spojené s užíváním bytu, případně ve spojení s jejich vyúčtováním, jakož i poplatků za výzvy k úhradě. Dlužné částky se pohybovaly v rozmezí od 12 474 Kč do 33 123,22 Kč s příslušenstvím. Všem těmto návrhům Okresní soud v Ústí nad Orlicí v záhlaví uvedenými platebními rozkazy vyhověl a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení na základě úspěchu ve věci, avšak nikoliv v jí požadované výši. Stěžovatelka požadovala přiznání náhrady nákladů řízení zahrnující soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a odměnu advokáta za poskytnutí právních služeb podle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za 3 úkony právní služby, jakož i třikrát paušální náhradu výdajů po 450 Kč spolu s 21% DPH. Při vyúčtování nákladů řízení vycházela z tarifní hodnoty představující přiznanou částku a požadovala náhradu nákladů v rozmezí od 7 514,10 Kč do 12 219,80 Kč. Okresní soud však ve všech případech přiznanou odměnu zkrátil, a to na částky od 2 815 Kč do 4 560 Kč.

4. Na základě stěžovatelkou podaných odvolání, která směřovala pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení, rozhodoval v uvedených věcech Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, přičemž vydané platební rozkazy okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Krajský soud vždy s určitými nuancemi v jednotlivých rozhodnutích zdůraznil, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti, tedy není vázán návrhy účastníků. Dovodil, že okresní soud rozhodoval ve formě platebního rozkazu náležitým procesním postupem podle § 172 a násl. občanského soudního řádu. Tato forma soudního rozhodnutí v zásadě neobsahuje odůvodnění, proto napadená rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná.

5. Dále krajský soud svá rozhodnutí postavil na tom, že okresní soud (byť to explicitně v platebních rozkazech nevyjádřil) postupoval při přiznání a určení výše náhrady nákladů stěžovatelky podle § 14b advokátního tarifu. Stěžovatelce tak náleží podle tarifní hodnoty odměna advokáta ve výši 400 Kč, resp. 700 Kč (§ 14b odst. 1 bod 2, resp. bod 3 advokátního tarifu), za každý ze tří úkonů právní služby, jakož i paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč, vždy s navýšením o 21 % DPH. Současně byly stěžovatelce přiznány také náhrady za zaplacené soudní poplatky za žaloby. K možnosti aplikovat § 14b advokátního tarifu krajský soud podotýkal, že z úřední činnosti je mu známo, že stěžovatelka zastoupená stejným advokátem, podala k okresnímu soudu již 25 žalob (pozn. stěžovatelka uvádí, že jich bylo pouze 21), které jsou podle svého obsahu žalobami podanými toutéž žalobkyní (stěžovatelkou), opakovaně, ve formě ustáleného vzoru a ve skutkově i právně obdobných věcech. První takovou žalobu stěžovatelka podala dne 27. 9. 2025 a následně podávala další žaloby jako ustálený vzor formulářového typu a obsahu. Skutkově a právně šlo obdobně vždy o nároky stěžovatelky na zaplacení dlužných částek za užívání bytu v jejím vlastnictví, za zálohy na služby spojené s užíváním bytu, které byly v některých případech spojené s jejich vyúčtování. Krajský soud zjistil, že po 27. 9. 2025 stěžovatelkou opakovaně podávané žaloby se liší jen v označení konkrétního žalovaného, nájemní smlouvy a užívaného bytu, dále konkrétního období, resp. jeho vyúčtování a konkrétní výše žalované dlužné částky. Ostatní obsah žaloby se opakuje a je zjevně stejného formulářového znění, případně stěžovatelka užívá pro uvedení konkrétního období a v něm uvedených dlužných částek formulářově shodné tabulky. K tomu dodal, že speciální právní úpravou § 14b advokátního tarifu se zákonodárce rozhodl ocenit nižší částkou hodnotu advokátní práce v případě opakovaných a typizovaných žalob, a to oproti žalobám ve sporech individualizovaných. Této koncepci nelze nic vytýkat, neboť je logické, že v obdobných sporech je nutno vynakládat menší rozsah odborné advokátní práce oproti sporům, které si skutkově i právně podobné nejsou.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí okresního soudu, neboť o náhradě nákladů řízení rozhodoval bez jakéhokoliv odůvodnění. Nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že platební rozkaz nemusí obsahovat odůvodnění. V situaci, kdy se soud odchyluje od advokátního tarifu, je třeba vysvětlit, proč tomu tak je. Poukazuje na rozhodovací nekonzistentnost okresního soudu, který v některých případech přiznal náhradu nákladů v plné výši, aniž by aplikoval § 14b advokátního tarifu. Takové rozhodování představuje nepřípustnou libovůli. Obecným soudům dále vytýká, že rezignovaly na ústavně konformní interpretaci § 14b advokátního tarifu. Toto ustanovení bylo do právního řádu inkorporováno se záměrem regulovat náhradu nákladů řízení v případech tzv. "hromadné agendy". V posuzovaných věcech však obecné soudy aplikovaly toto ustanovení mechanicky, aniž by reflektovaly skutkový kontext. Stěžovatelka v posuzovaném období podala celkem 21 žalobních návrhů. Takový počet řízení však nikterak nenaplňuje znaky hromadné agendy, jak to měl na mysli zákonodárce. Jde se o běžný výkon advokátní činnosti, nikoliv o průmyslovou produkci právních úkonů. Poukazuje na to, že krajský soud založil své rozhodnutí na zprávě okresního soudu o existenci 25 jiných žalob, avšak stěžovatelce nedal jakoukoliv příležitost se k tomuto důkazu vyjádřit. Tato zpráva byla stěžejním a jediným důkazem pro aplikaci § 14b advokátního tarifu. Stěžovatelce tak byla fakticky odepřena možnost namítat, zda v uváděných případech skutečně šlo o "ustálený vzor" ve smyslu § 14b advokátního tarifu, či prokazovat, že jednotlivé případy vyžadovaly striktně individualizovaný přístup. Usneseními krajského soudu, která byla pro stěžovatelku rovněž překvapivá, jí byla odňata jedna instance řízení a bylo porušeno její právo být slyšena. Stěžovatelka závěrem požádala, aby krajskému soudu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

7. V příloze, na kterou odkazuje a která je součástí každé ústavní stížnosti, stěžovatelka rozebírá skutkové a právní důvody vylučující aplikaci § 14b advokátního tarifu. Zdůrazňuje, že vizuální podoba žaloby nedefinuje její složitost, poukazuje na absenci znaku opakovanosti a variabilitu nájemních smluv a tvrdí, že nebyla ani naplněna podmínka skutkově a právně obdobných věcí.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

9. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací § 14b advokátního tarifu v jí napadených věcech. V této souvislosti je třeba připomenout, že jde o problematiku týkající se náhrady nákladů řízení, k níž Ústavní soud přistupuje obzvlášť zdrženlivě. V bodě 34 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.

10. Dále nelze přehlédnout, že stěžovatelka podává ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku opět představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 nebo ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14).

11. Lze tedy shrnout, že podle uvedeného stanoviska musejí pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení navíc v bagatelní výši existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatelky. Teprve tyto okolnosti mohou vést Ústavní soud k meritornímu projednání ústavní stížnosti, v jehož rámci je následně oprávněn se konkrétně zabývat námitkami stěžovatelky. Nevykazuje-li posuzovaná nákladová bagatelní věc mimořádné okolnosti, které by z ní činily věc ústavněprávního významu, Ústavní soud není povinen připustit její věcný přezkum, a to s ohledem na svou Ústavou danou pravomoc.

12. Existenci ústavněprávně relevantní újmy musí přitom tvrdit sama stěžovatelka (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Stěžovatelkou namítaná pochybení soudu se však pohybují na úrovni podústavního práva. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nad hranici bagatelnosti by danou věc neposunulo, ani kdyby se sečetly obecnými soudy nepřiznané částky náhrady nákladů řízení ve všech spojených věcech (součet nepřiznaných částek nákladů řízení ve všech 7 spojených věcech činí 44 569,40 Kč).

13. Spatřovala-li stěžovatelka potřebný ústavněprávní přesah v nejednotnosti a nekonzistentnosti rozhodování okresního soudu, popř. v rozdílné rozhodovací praxi jiných soudů o nákladech řízení, je třeba připomenout, že řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nikoliv obecně ke sjednocování judikatury. Skutečnost, že okresní soud rozhodl ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí (ale v jiných případech jí naopak vyhověl), neposunuje ještě věc do ústavněprávní roviny, byť Ústavní soud připouští, že taková situace není samozřejmě žádoucí. Je však zároveň zřejmé, že přinejmenším u prvních věcí, které byly okresním soudem rozhodnuty, a které nejsou napadeny ústavními stížnostmi, nebyl důvod krátit náklady řízení, neboť u nich nemohl být ještě naplněn znak opakovanosti, jak má na mysli § 14b odst. 1 advokátního tarifu.

14. Stěžovatelka rovněž namítala nepřezkoumatelnost platebních rozkazů vydaných okresním soudem spočívající v absenci zdůvodnění výroků o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelce lze přitakat v tom směru, že odchyluje-li se soud vydávající platební rozkaz od požadavku žalobce na náhradu nákladů řízení, měl by v zájmu transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů a s cílem vyloučit libovůli při rozhodování svoje rozhodnutí alespoň stručně odůvodnit. To sice okresní soud neučinil, avšak tato pochybení napravil krajský soud ve svých rozhodnutích o odvoláních stěžovatelky, v nichž vysvětlil, jakými úvahami byl okresní soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně veden. V této souvislosti není přiléhavá námitka stěžovatelky o odepření druhé instance. Zásada dvojinstančnosti řízení není v civilních věcech jako základní právo zaručena ani Listinou ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě).

15. Stěžovatelka svoji argumentaci, že nešlo o tzv. formulářové žaloby, staví na tom, že počet podání (podle stěžovatelky 21) nesplňuje znaky hromadné agendy, šlo navíc o různé nároky a lišily se i osoby žalovaných. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na bod 28 nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, podle něhož je tzv. formulářovou žalobou návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej odhalí i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce či jejího advokáta. Za takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby.

16. Z příloh zaslaných stěžovatelkou (návrhů na vydání platebních rozkazů) se podává, že návrhy se odlišovaly vždy jen v identifikaci žalovaných, předmětu nájmu a specifikaci dluhu (výši dlužné částky a z jakého titulu a za jakou dobu stěžovatelka dlužnou částku požaduje). Základ právní argumentace zůstával vždy stejný. Za daných okolností není zdůvodnění obecných soudů, že jde (i při počtu uváděném stěžovatelkou) o opakované jednoduché formulářové žaloby, nikterak nepřiměřené a nevybočuje z mezí uvážení, které obecným soudům náleží.

17. Ústavní soud uzavírá, že i s ohledem na postavení stěžovatelky, coby veřejnoprávního subjektu disponujícího vlastním úředním aparátem [podle webových stránek stěžovatelky (dostupných na www.cervenavoda.cz) je součástí struktury obecního úřadu Odbor finanční a bytový], který by měl být schopen zajišťovat běžnou agendu související s bytovou problematikou (tedy vymáhání dlužného nájemného nebo dlužných úhrad za služby související s užíváním bytu) bez využití služeb advokáta, neshledal žádné specifické okolnosti, které by přivodily to, že by nastolená otázka nabyla intenzity způsobilé porušit základní práva stěžovatelky a ospravedlnit tak výjimečný zásah Ústavního soudu. Proti aplikaci § 14b advokátního tarifu, který dopadá na řízení shodného typu, nelze mít výhrady, neboť v projednávaných věcech šlo o uplatnění nároků do 50 000 Kč, které byly žalovány podle ustáleného vzoru ve sporech vedených stěžovatelkou opakovaně ve věcech dlužného nájemného, resp. dlužných úhrad za služby spojené s užíváním bytu.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

19. Ohledně požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je třeba uvést, že je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1763/26-3)