# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1741/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1741/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1741.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 8. 2007
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2007
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, trestný čin
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 234, § 41 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.6

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení rozhodnutí soudu I. a II. stupně, podáním učiněným 14. 7. 2007 ústavní stížnost rozšířil i proti usnesení Nevyššího soudu. Uvedl, že podle jeho přesvědčení všechny soudy, které v předmětné věci rozhodovaly, nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání konstatováním, že při něm užil násilí, když takové závěry nevyplývaly ze skutkových zjištění. Proto se cítí dotčen v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na průběh jednání, jehož se dopustil a setrval na tvrzení, že při něm vůči poškozenému násilí nepoužil. Pokud by soudy správně zhodnotily výpověď poškozeného, pak by dospěly k závěru, že násilí použito nebylo, což by vedlo ke zmírnění kvalifikace jeho jednání i výše trestu a není vyloučeno, že by mu nebyl ukládán trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí nutno konstatovat, že v řízení vedeném proti stěžovateli bylo spolehlivě prokázáno, že se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona. Soud I. stupně, jak opodstatněně shledal i odvolací soud, který v rozsahu odvolání jeho rozsudek přezkoumal, shromáždil dostatek důkazů, jež v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu po pečlivém uvážení zhodnotil a na základě nich pak dovodil odpovídající právní kvalifikaci skutku obžalovaného, jakož i jeho odsouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle výše citovaného ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud pak v řízení o dovolání obviněného důvodně označil jeho námitky, týkající se úplnosti dokazování a postupu soudů při hodnocení důkazů, za irelevantní pro naplnění dovolacího důvodu a pokud jde o namítané právní vady vztahující se ke kvalifikaci trestného činu loupeže, objasnil, co bylo třeba hodnotit v konání obžalovaného jako pohrůžku bezprostředního násilí za účelem zmocnění se věci poškozeného. I zde Nejvyšší soud poukázal na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Z uvedených zjištění zásah do práva, kterého se stěžovatel dovolává, shledán nebyl, v dalším lze odkázat na označená odůvodnění předmětných rozhodnutí.

Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1741/07-1)