# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1692/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1692/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:4.US.1692.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: žaloba/na určení, družstvo/bytové, vlastnické právo/přechod/převod, právní úkon/neplatný, důkazní břemeno, dovolání/přípustnost, dokazování, vlastnické právo/ochrana
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 40/1964 Sb., § 39; 513/1991 Sb., § 243 odst.3, § 239 odst.4 písm.i; 99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodoval napadeným rozsudkem o určení vlastnictví šesti specifikovaných jednotek v katastrálním území Vinohrady, u nichž byla v katastru nemovitostí jako vlastnice zapsána stěžovatelka. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí všech šesti jednotek s tím, že převody těchto jednotek na stěžovatelku jsou neplatné.

2. Obvodní soud žalobě zčásti vyhověl a určil vlastnické právo vedlejší účastnice ke třem jednotkám a ve zbývající části ji zamítl. Vyšel z toho, že na vedlejší účastnici založenou v roce 2005 se nevztahuje úprava povinných převodů jednotek podle § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. U jednotek č. X1 a X2 (smlouva ze dne 28. 3. 2011) shledal absolutní neplatnost podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), neboť nebyl prokázán předchozí písemný souhlas většiny členů družstva - nájemců podle § 239 odst. 4 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."). U jednotky č. X3 (smlouva ze dne 20. 11. 2014) dovodil absolutní neplatnost převodu na stěžovatelku podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro absenci souhlasu členské schůze ve formě notářského zápisu (§ 656 a § 659 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Ve vztahu k jednotkám č. X4, X5 a X6 uzavřel, že stěžovatelka byla členkou s právem nájmu a že převod byl předem písemně odsouhlasen členskou schůzí konanou dne 18. 2. 2010, takže podmínky § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. byly splněny. Skutečnost, že převodní smlouvy podepsaly osoby, jež v době podpisu převodních smluv již nebyly členy představenstva, obvodní soud za důvod neplatnosti nepovažoval, neboť stěžovatelka jednala v důvěře v zápis těchto osob v obchodním rejstříku. Námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou neshledal důvodnou, protože vlastnické právo se nepromlčuje; k námitce vypořádání zaplacené kupní ceny uvedl, že se vedlejší účastnice nemusí domáhat určení vlastnického práva oproti povinnosti vrátit poskytnuté plnění.

3. O odvoláních vedlejší účastnice i stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že vyhovující výrok obvodního soudu potvrdil a zamítavý výrok změnil tak, že vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí i jednotek č. X4, X5 a X6; stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolání vedlejší účastnice shledal důvodným, odvolání stěžovatelky nikoli. Ve vztahu k jednotkám č. X1 a X2 se ztotožnil se závěrem o absolutní neplatnosti pro neprokázaný předchozí písemný souhlas většiny členů podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 24. 2. 2011 k jednotkám č. X4, X5 a X6 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť ji za družstvo podepsal pouze předseda představenstva, ačkoli stanovy a § 243 odst. 3 obch. zák. vyžadovaly podpis předsedy nebo místopředsedy a dalšího člena představenstva. Protože stěžovatelka nebyla nájemkyní, nesplnila podmínky, za nichž členská schůze dne 18. 2. 2010 udělila souhlas s převody jen na členy družstva - nájemce, pročež shledal absolutně neplatnými i navazující převodní smlouvy. Absolutní neplatnost smlouvy o převodu jednotky č. X3 potvrdil s tím, že nebyla splněna podmínka předchozího písemného souhlasu s úředně ověřenými podpisy podle § 751 zákona o obchodních korporacích. Pro nadbytečnost se již nezabýval dalším tvrzeným důvodem neplatnosti spočívajícím v podpisu smluv osobami, jimž zaniklo členství a funkce v představenstvu. Námitku stěžovatelky, že platnost usnesení členské schůze lze zpochybnit jen ve lhůtách podle § 131 a § 242 obch. zák., odmítl s tím, že předmětem řízení nebyla platnost usnesení schůze, nýbrž splnění zákonných podmínek převodu.

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. K otázce, zda existenci předchozího písemného souhlasu členů lze zkoumat pouze v řízení podle § 242 obch. zák. uvedl, že se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury, neboť neposuzoval platnost usnesení členské schůze, nýbrž splnění zákonných podmínek převodu. Ve vztahu ke stěžovatelkou předkládaným otázkám absolutní neplatnosti Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka toliko v obecné rovině polemizuje se závěry městského soudu a namítá přepjatý formalismus, aniž by konkrétně specifikovala účel dotčené zákonné úpravy a důvody, pro něž by tento ochranný účel v dané věci měl zůstat naplněn i přes absenci zákonem předvídaných podpisů a souhlasů; v té souvislosti připomněl, že úprava způsobu jednání statutárního orgánu má kogentní povahu. Tvrzení o ustálené zvyklosti při podepisování smluv v rámci družstva i to, že obdobně bylo postupováno u dalších převodů, označil Nejvyšší soud za nerozhodné, neboť zvyklost nemůže zhojit porušení kogentních ustanovení. O návrhu stěžovatelky na odklad právní moci nerozhodoval, neboť jde o návrh závislé povahy, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Předně tvrdí překvapivost a procesní nepředvídatelnost měnícího rozhodnutí městského soudu ve vztahu k jednotkám č. X4, X5 a X6. Zatímco obvodní soud žalobu v této části zamítl, městský soud z jediné formální námitky, totiž z podpisu nájemní smlouvy pouze předsedou představenstva, učinil rozhodující důvod pro odnětí vlastnického práva stěžovatelce, aniž jí vytvořil reálný procesní prostor, aby se mohla vyjádřit zejména k tomu, zda taková vada může po více než deseti letech vést k absolutní neplatnosti nájemního vztahu i navazujícího převodu. Městský soud nezohlednil dobrou víru stěžovatelky, faktický výkon práv či možnost případné konvalidace pochybení a nepřiměřenost následku, které jeho rozhodnutí na stěžovatelku má.

6. Dále stěžovatelka namítá extrémní formalismus při dovozování absolutní neplatnosti smluv. Obecné soudy podle ní odvodily neplatnost převodů z formálních deficitů v podpisovém režimu a ve vnitřním korporačním rozhodování, aniž zkoumaly účel chráněný normou, dobrou víru a proporcionalitu zásahu. Účelem požadavku podpisu dvou členů představenstva i předchozího souhlasu členů podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. je ochrana družstva a jeho členů; soudy však nezjistily žádného konkrétního člena, jehož práva by převod poškodil, a umožnily, aby právní nástupce družstva těchto pravidel po letech využil k odebrání nabytého vlastnictví stěžovatelky jako osoby jednající mj. v důvěře v navenek prezentovaný stav. Postup soudů navíc stěžovatelka považuje za vnitřně nekonzistentní, neboť význam důvěry v údaje zapsané v obchodním rejstříku uznaly u převodních smluv, avšak týž princip odmítly u smluv nájemních.

7. Soudy podle ní akceptovaly model, v němž se právní nástupce družstva domůže vlastnictví zpět, aniž je vyřešeno vrácení zaplaceného plnění. Odnětí vlastnického práva podle stěžovatelky vyžaduje mimořádně přesvědčivé a proporcionální odůvodnění.

8. Stěžovatelka rovněž namítá nerovné rozložení důkazního břemene a opomenutí podstatných souvislostí. Interní dokumentaci, tj. přílohy zápisů, podpisové archy a souhlasy členů, měla uchovávat vedlejší účastnice, resp. její právní předchůdce, a nelze proto negativní důsledek její nedostupnosti přenášet na stěžovatelku jako nabyvatelku. Poukazuje též na selektivní hodnocení důkazů, neboť městský soud přesunul těžiště hodnocení věci na neplatnost nájemní smlouvy a fakticky obešel skutkový závěr obvodního soudu o udělení souhlasu členskou schůzí dne 18. 2. 2010.

9. Konečně stěžovatelka namítá formalistické odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, který se podle ní vyhnul věcnému přezkumu otázek zásadního významu pro ochranu vlastnictví a spravedlivý proces. Tyto otázky měly podle stěžovatelky právní, nikoli skutkovou povahu. Konkrétně šlo o to, zda formální vada podpisového režimu nájemní smlouvy může vést k absolutní neplatnosti nájemního vztahu a navazujícího převodu, zda absence či neprokázání interního souhlasu členů družstva může po mnoha letech vést k odnětí vlastnického práva a zda městský soud může změnit výsledek řízení bez toho, aby stěžovatelce poskytl prostor k reakci.

10. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Naléhavost odůvodňuje tím, že v návaznosti na napadená rozhodnutí je vedeno řízení o vkladu zástavního práva a zákazu zcizení nebo zatížení vůči jednotkám patřícím původně stěžovatelce. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva a aby všechna tři napadená rozhodnutí zrušil. Pro případ, že by Ústavní soud neshledal důvody ke zrušení všech napadených rozhodnutí v plném rozsahu, stěžovatelka subsidiárně navrhuje, aby byla zrušena alespoň ta rozhodnutí a jejich výroky, jimiž bylo určeno vlastnické právo vedlejší účastnice k jednotkám č. X4, X5 a X6, případně též navazující výroky o náhradě nákladů řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

12. K rozhodování o ústavnosti výroku II rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

14. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky konformním způsobem. Řádně vysvětlil, že stěžovatelka v dovolání pouze v obecné rovině odkazovala na principy autonomie vůle a ochranu před formalismem, avšak nijak nevysvětlila, proč by byl konkrétní ochranný účel zákona v její věci zachován i přes absenci povinných podpisů a souhlasů členů orgánů družstva. Jak Nejvyšší soud uvedl, pravidla určující způsob jednání statutárního orgánu právnických osob mají kogentní charakter, tvoří součást norem upravujících postavení těchto osob (jako entit právního systému), přičemž jejich nerespektování nemůže zhojit ani poukaz na tvrzenou vnitřní zvyklost dané korporace. Poukazoval-li Nejvyšší soud za této situace na absenci konkrétní argumentace vysvětlující, proč by na stěžovatelčinu věc neměla dopadat pravidla o absolutní neplatnosti jako následku rozporu právního jednání se zákonem, šlo z jeho strany o zákonem předvídanou aplikaci procesních pravidel vymezujících přípustnost dovolání, nikoli o odepření spravedlnosti.

15. K namítanému extrémnímu formalismu při dovozování absolutní neplatnosti smluv Ústavní soud dále uvádí, že obecné soudy vycházely z ustálené a jednoznačné judikatury, která reflektuje účel právní úpravy, kterou aplikovaly. Smyslem § 243 odst. 3 obch. zák. vyžadujícího pro písemný úkon představenstva podpis alespoň dvou členů, resp. smyslem § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., vyžadujícího předchozí souhlas většiny členů družstva - nájemců, je právě ochrana bytového družstva a majetkových zájmů jeho členů před svévolnými majetkovými dispozicemi. Tento ochranný charakter těsně souvisí s primárním účelem bytových družstev, jímž je zajišťování bytových potřeb členů, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2004/2009. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 26 Cdo 2510/2007 plyne, že nájemní smlouva podepsaná za družstvo pouze jedním členem (předsedou) je absolutně neplatná. Obecné soudy respektovaly závěr ustálené judikatury a jejich postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavně konformní je pak i přístup soudů k nájemním a převodním smlouvám, v němž stěžovatelka spatřuje vnitřní nekonzistenci. Ochrana dobré víry v údaje zapsané v obchodním rejstříku, která u převodních smluv mohla překlenout skutečnost, že podepisujícím osobám již fakticky zanikla funkce, totiž nemůže nahradit samotný chybějící druhý podpis vyžadovaný kogentní normou pro platnost právního jednání u smlouvy nájemní. Zatímco dobrá víra v rejstříkový zápis dokáže ochránit důvěru v oprávnění podepsané osoby jednat, nedokáže zhojit absenci zákonem předepsaného počtu jednajících zástupců nezbytných k tomu, aby vůbec vznikl platný právní úkon.

16. Nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce překvapivosti a procesní nepředvídatelnosti měnícího rozsudku městského soudu ohledně specifikovaných jednotek. V posuzované věci však nebyl závěr městského soudu výsledkem jím nově vneseného pohledu, nýbrž přímou reakcí na odvolací argumentaci vedlejší účastnice, která neplatnost nájemní smlouvy pro absenci druhého podpisu výslovně namítala. Stěžovatelka měla a využila procesní prostor k tomu, aby se k této argumentaci v odvolání vyjádřila, soud nezaložil své rozhodnutí na okolnosti účastníkům neznámé a z ústavního hlediska nejde o rozhodnutí překvapivé.

17. Lichá je též námitka nerovného rozložení důkazního břemene a selektivního hodnocení důkazů. Městský soud skutkové závěry obvodního soudu ohledně existence usnesení členské schůze ze dne 18. 2. 2010 neignoroval. Samotný fakt, že členská schůze vyslovila generální souhlas s převody, zpochybněn nebyl; tento souhlas byl však výslovně vázán na podmínku, že nabyvatel je členem družstva a zároveň platným nájemcem jednotky. Dospěl-li městský soud k závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou z důvodu chybějícího podpisu člena představenstva vedlejší účastnice, znamenalo to, že stěžovatelka podmínku existence platného nájemního vztahu nikdy nesplnila, a proto se na její případ dříve udělený souhlas členské schůze nemohl uplatnit. Z hlediska interní dokumentace družstva obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy (spočívající například v různých verzích zápisů z téže schůze) velmi pečlivě a vysvětlily, proč verzím dokumentů předkládaných stěžovatelkou neuvěřily. V jejich postup nelze spatřovat prvky libovůle projevující se selektivním hodnocením důkazů či nesprávným rozložením důkazního břemene.

18. Ústavní soud konečně nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky o neproporcionálním zásahu do jejího vlastnického práva ani námitce, že soudy nepodmínily svá rozhodnutí vypořádáním stěžovatelkou poskytnutého plnění. Z ustálené judikatury (např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2446/2007) plyne, že je-li zjištěn rozpor mezi skutečným stavem vlastnictví a zápisem v katastru nemovitostí, má skutečný vlastník naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby bez ohledu na to, zda je současně řešena povinnost vrátit obdržené plnění, které představuje samostatně uplatnitelný nárok. Dlouhá doba od uzavření smluv, výkon vlastnického práva a domnělá dobrá víra sice zvyšují nároky na kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, nemohou však samy o sobě zhojit absolutní neplatnost právního jednání a zamezit určení vlastnického práva, které se podle zákona nepromlčuje.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost bez zbytečného odkladu odmítl, pozbylo samostatné rozhodování o tomto návrhu smyslu. Ze stejného důvodu se Ústavní soud nezabýval ani subsidiárním petitem stížnosti stěžovatelky.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1692/26-1)