# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1680/14 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 1680/14 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.1680.14.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 8. 2014 - Datum zveřejnění: 19. 8. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: obnova řízení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 278 ## Výrok _________________________ *) ve znění oprvaného usnesení ze dne 23. 9. 2014 Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2012 č. j. 49 T 13/2012-278 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. 10 To 108/2012-310. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá primárně neprovedení některých důkazů v rámci řízení o povolení obnovy, konkrétně nevyslechnutí dvou navrhovaných svědků a "nevyhodnocení duševního onemocnění poškozené ve vztahu k osobě stěžovatele". Vyjadřuje názor, že byly splněny podmínky předpokládané trestním řádem pro obnovu řízení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. V dosavadní judikatuře Ústavního soudu bylo již mnohokrát řečeno, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12). V projednávané věci tak Ústavní soud toliko posuzoval, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž byl Ústavní soud kompetentní ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo. Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v prvním stupni, naprosto dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč provedené důkazy - zejména kvůli jejich nevěrohodnosti - nejsou způsobilé podpořit jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje ustanovení § 278 trestního řádu, a proč nepovažoval za nezbytné provést další důkazy navrhované stěžovatelem. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní pak toto odůvodnění dále rozvedl a doplnil. Lze konstatovat, že trestní soudy v dané věci dostály své povinnosti náležitě odůvodnit svá rozhodnutí, vysvětlit úvahy vedoucí k závěrům, z nichž tato rozhodnutí vychází, a vypořádat se přitom s relevantními námitkami a argumentací stěžovatele. Ústavní soud tedy nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1680/14-1)