# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 168/99 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 168/99 - ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.168.99 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 22. 9. 1999 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: lhůta/procesněprávní, obnova řízení, legitimace/procesní - Dotčené předpisy: 229/1991 Sb., čl.; 71/1967 Sb., § 14, § 40, § 63 odst.3 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 26. 1. 1996, čj. 3490/95-3150, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, okresního pozemkového úřadu, o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, stěžovatelé uvádí, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen /"Listina"), a práva na řádný proces, zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny a žádají Ústavní soud o jeho zrušení. Podle stěžovatelů se při posuzování důvodů pro obnovu řízení Vrchní soud v Praze, stejně jako správní orgány, postavil na stanovisko vycházející z nepřijatelného právního názoru, totiž že bylo-li správním rozhodnutím rozhodnuto, že určitá osoba není účastníkem řízení, pak nedojde-li ke zrušení takovéhoto rozhodnutí, nemůže tato osoba již nikdy být účastníkem takového řízení. Podle stěžovatelů to, kdo je účastníkem správního řízení, určuje zákon, a nikoliv správní rozhodnutí. Ze spisu Okresního úřadu Praha - východ, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), vedeného k rozhodnutím ze dne 30. 10. 1992, čj. PÚ 2579/92-R, ze dne 12. 11. 1992, čj. PÚ 2672/92-R 785-1, ze dne 5. 11. 1991, čj. PÚ 621/91-ÚŘ, a ze dne 5.11.1991, čj. PÚ 622/91-196-ÚŘ, jakož i ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 123/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé 2) - 5), považujíce se za závětní dědice po původním vlastníku K. H., uplatnili u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí ve výzvě blíže uvedených (dále jen "předmětné nemovitosti"). Restituční nárok týkající se těch že nemovitostí, uplatnila i M. A. Pozemkový úřad dne 5. 11. 1991 pod čj. PU-621-91-196-ÚŘ a čj. PU-622-91-196-ÚŘ rozhodl, že stěžovatelé 2) - 5) nejsou účastníky řízení ve věci vydání a převodu vlastnických práv podle zákona o půdě k nemovitostem v k. ú. L., neboť nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) citovaného zákona. Pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jmenovaní sice byli závětními dědici majetku, jehož vydání žádají, ale podle rozhodnutí Státního notářství Praha - východ, čj. D 1524/66-49, stěžovatelka 2) dědictví odmítla v tísni a majetek přešel na další dědice ze závěti a ze zákona (fyzické osoby) a stěžovatelé 3) - 5) žádaný majetek nezdědili. Nejsou-li tedy oprávněnými osobami ve smyslu citovaného zákona, nemohou být ani účastníky správního řízení před pozemkovým úřadem. V březnu roku 1992 se stěžovatelé 1) - 2) obrátili s žádostí o vydání předmětných nemovitostí na pozemkový úřad a tvrdili, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 4a zákona o půdě, když vlastnictví k těmto nemovitostem odvodili z darovacích smluv uzavřených v roce 1957 s A. a K. H. Pozemkový úřad však jejich nárok neuznal a dne 3. 4. 1992 je dopisem čj. PÚ 790/92-196 jako domněle oprávněné osoby odkázal na soud ve smyslu ustanovení odst. 5 citovaného ustanovení. Pozemkový úřad dále vedl řízení s M. A., jako oprávněnou osobou, se Zemědělským družstvem L. a Zemědělským družstvem K., jako povinnými osobami, a dne 30. 10. 1992 a 12. 11. 1992 vydal rozhodnutí čj. PÚ 2579/92-R785-1 a čj. PÚ-2672/92-R785-2, kterými schválil dohody mezi oprávněnou osobou a povinnými osobami o vydání předmětných nemovitostí. Tato rozhodnutí byla vydána v době, kdy stěžovatelé 1) - 5) vedli s Pozemkovým fondem České republiky spor o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, který byl posléze ukončen soudním smírem schváleným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 10. 7. 1995 pod čj. Nc 1354/94 tak, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí. S ohledem na výsledek soudního smíru podali stěžovatelé dne 21. 8. 1995 pozemkovému úřadu návrh na obnovu řízení a jako jeden z důvodů obnovy uvedli, že nebyli účastníky restitučního řízení, ač ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád) jimi být měli. Pozemkový úřad návrh na obnovu řízení rozhodnutím ze dne 11. 9. 1995, čj. PÚ-OŘ 196, zamítl, neboť nezjistil důvod obnovy řízení podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu. Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, odvolání stěžovatelů dne 26. 1. 1996 pod čj. 3490/95-3150 zamítlo a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdilo, když v odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že nebyly dány procesní či hmotně právní důvody k tomu, aby stěžovatelé byli považováni za účastníky předmětných řízení, a z tohoto důvodu tedy nebyl dán ani důvod pro nařízení obnovy řízení. Vrchní soud v Praze projednávající žalobu stěžovatelů dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, je rozhodnutím procesním, které je z přezkumu vyloučeno a usnesením ze dne 29. 10. 1996, čj. 7 A 92/96-16, řízení zastavil. Toto rozhodnutí však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 6. 1997, ve věci sp. zn. IV. ÚS 366/96, zrušeno. Podle názoru Ústavního soudu může rozhodnutí správního orgánu, navenek vykazující znaky rozhodnutí procesní povahy, ve skutečnosti implikovat i hmotně právní aspekty, a proto pro posouzení podmínek přezkumu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. je určující to, zda takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, ke kterémužto zásahu může dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotně právními aspekty. V důsledku zrušujícího nálezu Vrchní soud v Praze opětovně věc projednal a napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení důvodnosti návrhu stěžovatelů na obnovu řízení je zásadní otázkou jejich účastenství v řízení vedeném pozemkovým úřadem ve věci vydání a převodu vlastnických práv podle zákona o půdě k předmětným nemovitostem. Podle názoru soudu byla tato otázka pravomocně vyřešena formou správních rozhodnutí a správní orgán jimi byl vázán, přičemž to, že se stěžovatelé obrátili na soud s návrhem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, bylo pro rozhodování správního orgánu nerozhodné, neboť probíhající soudní řízení neřešilo předběžnou otázku ve vztahu ke správnímu řízení v restituční věci. Skutečnost, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení o vydání a převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem podle zákona o půdě, tedy byla sama o sobě dostačujícím důvodem pro to, aby správní orgán rozhodující o návrhu na obnovu řízení tento návrh zamítl. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení Listiny a poté dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že návrhu na obnovu řízení mělo být vyhověno, neboť stěžovatelé nebyli účastníky restitučního řízení, ač jimi být měli. Podle ustanovení § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, se na návrh účastníka řízení obnoví, jestliže byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava být zjednána v odvolacím řízení. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že v době, kdy pozemkový úřad vedl řízení o schválení dohody mezi oprávněnou osobou M. A. a povinnými osobami Státním statkem K. a Zemědělským družstvem L., posoudil tvrzený restituční nárok dalších závětních dědiců, stěžovatelů 2) - 5), o kterých dovodil, že nesplňujíce podmínky oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě, nejsou účastníky řízení před pozemkovým úřadem. Zákon o půdě ve znění v době rozhodování pozemkového úřadu neobsahoval výslovné pravidlo, které by odchylně od správního řádu upravovalo okruh v úvahu přicházejících účastníků řízení, a pozemkový úřad tedy musel vycházel z legální definice účastníka správního řízení tak, jak je obsažena v ustanovení § 14 správního řádu, tedy, že účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Potud lze souhlasit s názorem stěžovatelů, že postavení účastníka řízení určuje zákon a nikoliv správní rozhodnutí. Pokud však pozemkový úřad posoudil tvrzení stěžovatelé 2) - 5) o tom, že jsou z titulu závětních dědiců oprávněnými osobami, jako neodůvodněné a de facto konstatoval, že právo domáhat se navrácení majetku jako osoby oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě jim nesvědčí, pak nezbylo, než tuto skutečnost zohlednit i z hlediska definice účastníků řízení. Podle názoru Ústavního soudu tedy nelze shledat nesprávným postup, podle kterého jsou osoby, kterým právo nesvědčí, zbaveny formou správního rozhodnutí procesního postavení účastníka řízení. Z tohoto pohledu tedy obstojí i napadené rozhodnutí správního soudu a ústavně právní argumentace článkem 36 odst. 1 Listiny se jeví jako účelová, a tudíž zjevně neopodstatněná. Pokud se týká stěžovatelů 1) - 2), kteří odvodili své vlastnictví k předmětným nemovitostem z darovacích smluv a uplatnili svůj nárok u pozemkového úřadu jako domněle oprávněné osoby, pak ani oni nemohli být účastníky řízení, jejichž obnovu navrhli, neboť pozemkový úřad jejich nárok neuznal a odkázal je na soud. V této souvislosti se Vrchní soud v Praze zabýval otázkou, zda probíhající soudní řízení bylo či nebylo důvodem k přerušení řízení pozemkového úřadu. Vrchní soud své závěry vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí takovým způsobem, že Ústavní soud neshledal důvod k přezkumu jeho ústavní konformity. Ústavní soud připomíná, že při hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod nemůže odhlédnout od nezávislosti rozhodování obecných soudů a jejich právní závěry přehodnocovat, a to ani za situace, že by s nimi sám nesouhlasil. Pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, jen tehdy je nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To se však v projednávaném případě nestalo. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, každé uplatňování práv upravené právním řádem představuje i určitý formální proces. I Listina předpokládá ve svém článku 36 existenci "stanoveného postupu" při domáhání se práv. Postup stěžovatelů 1) - 2) se v této souvislosti jeví zvláštním, neboť z logiky věci plyne, že nelze zdědit věc, nemovitost, kterou zůstavitel v době své smrti již nevlastnil. Nelze tedy nejprve argumentovat dědickým nárokem a poté vlastnictvím. Ústavní soud snad může pochopit důvody, které vedly stěžovatele 1) - 2) k postupu, jaký zaujali v době nesvobody, pochopení těchto důvodů je však pro rozhodování o ústavní stížnosti irelevantní. Ústavní soud tedy neshledal, že by při projednávání žaloby stěžovatelů došlo ze strany Vrchního soudu v Praze k odepření soudní ochrany, neboť správní soud ve věci jednal, rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž prostý nesouhlas stěžovatelů s právními závěry správního soudu nelze vykládat jako porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitce o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud uvádí, že ani v tomto směru neshledal v postupu vrchního soudu ani v napadeném rozhodnutí žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah. Vzhledem k důvodům shora uvedeným Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. září 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-168/99-99)