# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1568/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1568/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1568.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 29. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: procesní postup, řízení/zastavení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 96

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Návrhem podaným u Městského soudu v Brně dne 11. 10. 2002 se vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti domáhala vypořádání společného jmění manželů s tím, že manželství zaniklo rozvodem ke dni 3. 1. 2002. Soud prvního stupně napadeným usnesením ze dne 5. 1. 2005, č.j. 53 C 375/2002-53, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku vedlejší účastnici. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil, změnil jej však ve výroku o náhradě nákladů řízení. Obě usnesení napadl stěžovatel posléze dovoláním, které však bylo z důvodu nepřípustnosti odmítnuto.

Právní argumentace stěžovatele směřuje především proti napadeným usnesením Krajského a Městského soudu v Brně. Stěžovatel je toho názoru, že zpětvzetí návrhu na vypořádání zaniklého majetkového společenství bývalých manželů učiněné jen jedním z účastníků řízení nemůže vést bez souhlasu druhého účastníka k zastavení řízení, a to ani v případě že ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání. Důvodem je pak především ta skutečnost, že jak navrhovatel, tak i odpůrce mají v daném soudním řízení postavení iudicium duplex. Usnesení Nejvyššího soudu ČR považuje stěžovatel za příliš formalistické.

Dle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele zajištěných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná.

Předně musí Ústavní soud konstatovat, že není další soudní instancí a jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Pro hodnocení celého případu považuje Ústavní soud za podstatné zhodnocení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť od tohoto se odvíjí hodnocení usnesení Krajského a Městského soudu v Brně.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že podané dovolání bylo v předmětné věci odmítnuto pro nepřípustnost. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 236 k možnosti využití dovolání uvádí, že jím lze napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, lze tak využít jen v některých případech a účastníci řízení musí před podáním tohoto opravného prostředku zvážit, zda jsou naplněny zákonné předpoklady pro jeho podání. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval naplněním dovolacích důvodů dle ustanovení § 238, § 238a a § 239, přičemž dospěl k závěru, že tato ustanovení nedopadají na dotčený případ. Samostatně se pak věnoval dovolacímu důvodu dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), v jehož aplikaci mu bránila ta skutečnost, že usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé. Navíc již z poučení, které se stěžovateli dostalo ze strany Krajského soudu v Brně, je zřejmé, že dovolání v dané věci není přípustné.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že se jmenovaný soud řádně vypořádal s důvody, pro něž nelze dovolání v dané věci připustit. Podal-li stěžovatel nepřípustné dovolání, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti vázat v souladu s ustanovením § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná ústavní stížnost byla podána až dne 21. 6. 2007, nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, č.j. 53 C 375/2002-53, považovat za zachovanou. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jemuž však nelze k namítanému porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny ničeho vytknout.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než aby předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007, č.j. 22 Cdo 1248/2007-82, pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, č.j. 53 C 375/2002-53, pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1568/07-1)