# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1536/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1536/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.1536.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 7. 2009
- Datum zveřejnění: 24. 7. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"
- Klíčová slova: správní řízení, pokuta
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 449/2001 Sb., § 3 odst.2, § 64 odst.4, § 2 odst.4 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 100/2008 (dále jen "soudní spis"), že Městský úřad Hořice rozhodnutím ze dne 2. července 2007 č. j. ZP/17069/2007/RJ uložil stěžovateli po provedeném správním řízení podle ustanovení § 64 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti"), pokutu za porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti ve výši 20 000,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Hořice Krajský úřad Královéhradeckého kraje zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 6. srpna 2007 č. j. 12327/ZP/2007-So. Správní rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u soudu, kterou Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. září 2008 č. j. 30 Ca 100/2008-26, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. listopadu 2008 č. j. 30 Ca 100/2008-39, zamítl. Stěžovatelem podanou kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. dubna 2009 č. j. 2 As 95/2008-51 zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující orgány nesprávně posoudily právní otázky v souvislosti s tím, že mu správní orgán svým rozhodnutím stanovil závazné počty kusů zvěře v honitbě Obora Úhlejov (dále jen "obora"). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že zvěř, kterou si koupil a dopravil do své obory, je považována za obnovitelné přírodní bohatství státu. Napadenými rozhodnutími, stejně jako i tím, že státní správa v oblasti myslivosti rozhoduje o tom, kolik a jaké zvěře bude moci chovat a lovit, se cítí poškozen. Podle názoru stěžovatele nelze aplikovat závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (publ. 49/2007 Sb.) na jeho případ, tak jak je uvedeno v napadených rozhodnutí, neboť jde o oboru jejímž je vlastníkem. Stěžovatel sice uvedl, že podle jeho názoru je ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti a i ustanovení § 2 písm. a) zákona o myslivosti v rozporu s ústavním pořádkem, avšak zrušení uvedených ustanovení dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu nenavrhl.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody, které ve svých rozhodnutích uvedly ve věci rozhodující správní orgány a soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že příslušné orgány se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelně a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/03, na které v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují ve věci rozhodující soudy, na věc stěžovatele nedopadají. Jak Krajský soud v Hradci Králové (č. listu 27 a 28 soudního spisu), tak i Nejvyšší správní soud (č. listu 54 a 55 soudního spisu) stěžovateli přiléhavě vysvětlily, že nelze ztotožňovat vlastnické právo k pozemku s vlastnickým právem ke zvěři, přičemž k dosažení svého účelu zákon o myslivosti stanoví celou řadu povinností, v prvé řadě ty, jež se týkají mysliveckého plánování.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Listině a v Úmluvě, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených ve věci rozhodujícími orgány ani toto hodnocení nahrazovat (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66).

Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a byla mu zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, z ústavní stížnosti nelze pak dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Ústavnímu soudu a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1536/09-1)