# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 153/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 153/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.153.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 2. 2010
- Datum zveřejnění: 4. 3. 2010

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní soud obdržel dne 20. ledna 2010 návrh, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Uvedený návrh, jak si byl stěžovatel dle jeho textu vědom, nesplňoval náležitosti ústavní stížnosti stanovené v ustanovení § 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhovatel zejména nebyl právně zastoupen advokátem (ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a návrh neobsahoval pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává (ustanovení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel ve svém podání uvedl, že toto podání, nesplňující stanovené náležitosti, činí výhradně z důvodu zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, a že bude do 14 dnů patřičně doplněno, a to včetně zákonem stanoveného právního zastoupení.

Stěžovatel však v jím avizované čtrnáctidenní lhůtě a ani do dne rozhodnutí Ústavního soudu vady svého podání neodstranil. Pouze zaslal Ústavnímu soudu kopii přípisu, kterým požádal dne 28. ledna 2010 Českou advokátní komoru o určení právního zástupce. Z tohoto přípisu navíc není zřejmá žádná souvislost se v záhlaví citovaným rozhodnutím. Dle zjištění Ústavního soudu se spisové značky řízení, na které v žádosti stěžovatel odkazuje, vztahují k řízením vedeným před Krajským soudem v Brně a posléze Nejvyšším správním soudem, jejichž předmětem bylo rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, jenž rozhodl o odvolání proti jinému rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou, odboru dopravy, které bylo vydáno i v jiném řízení, nežli v záhlaví citované rozhodnutí. Kopie přípisu ze dne 28. ledna 2010 adresovaného České advokátní komoře vady ústavní stížnosti nenapravila a ani ji nelze považovat za žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu.

Ústavní soud lustrací podání zjistil, že stěžovatel podal v posledních dvou měsících k Ústavnímu soudu již čtyři další návrhy, přičemž ve všech případech tyto návrhy stěžovatele vykazovaly vady jako návrh projednávaný. Stěžovatel byl již též vyzýván k odstranění vad podání a jeden z jeho návrhů, vedený pod sp. zn. IV. ÚS 3172, byl pro neodstranění vad návrhu v Ústavním soudem stanovené lhůtě dne 6. ledna 2010 odmítnut.

Jak je z návrhu stěžovatele v této věci, z dalších podání stěžovatele adresovaných v této i jiných věcech Ústavnímu soudu a též z v předchozím odstavci uvedených skutečností patrné, je stěžovatel obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a nezbytností dodržení dalších náležitostí ústavní stížnosti. Přístup navrhovatele, který podává opakovaně návrhy stanovené náležitosti ústavní stížnosti neobsahující, nesvědčí o pečlivém zájmu o ochranu vlastních práv.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Ústavní soud je toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se stěžovateli vždy v každém individuálním řízení dostávalo poučení o nezbytných náležitostech ústavní stížnosti, jestliže tak již v nedávné době bylo učiněno a vyplývá-li z tvrzení stěžovatele, že si je nedostatků svých podání vědom. Lze-li tedy vycházet ze spolehlivého předpokladu, že stěžovateli je známo, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí splňovat též další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad návrhu, rozhodl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu o jeho odmítnutí.

Nad výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že i kdyby nedošlo k odmítnutí návrhu stěžovatele z výše popsaného důvodu, musel by být odmítnut, s ohledem na zásadu subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), jako nepřípustný z důvodu zakotveného v ustanovení § § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu. Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí totiž stěžovatel měl či má k dispozici procesní prostředek ochrany práva v podobě žaloby k soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-153/10-1)