# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 15/94

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 15/94
- ECLI: ECLI:CZ:US:1994:4.US.15.94
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 9. 11. 1994
- Datum zveřejnění: 15. 10. 2007
- Předmět řízení: Podmínka trvalého pobytu pro vydání majetku v rámci restituce
- Klíčová slova: pobyt, osoba/oprávněná
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 1, čl. 10; 2/1993 Sb., čl. 11 odst.2, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.3, čl. 14 odst.1, čl. 14 odst.2; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1; 182/1993 Sb., § 74; 87/1991 Sb., § 3 odst.1

## Právní věta

1. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994 sp. zn.
Pl. ÚS 3/94 (vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb. a publikovaného pod
č. 38 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR) plyne, že ke
zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., došlo
pro rozpor s čl. 1 a 10 Ústavy, s čl. 3 odst. l, čl. 4 odst. 2
a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. l a 2 Listiny základních práv
a svobod a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Pokud pak v posuzovaném případě bylo důvodem zamítnutí
návrhu stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů právě nesplnění
podmínky trvalého pobytu na území České republiky, (byť v době
rozhodování obecných soudů platilo ustanovení § 3 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., v původní podobě, tuto podmínku obsahující), došlo
těmito rozhodnutími ve vztahu ke stěžovatelce, která současně
s ústavní stížností podala podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. a měla ve shora označené věci postavení
vedlejšího účastníka, k porušení ústavního principu rovnosti,
zaručujícího všem rovnost v právech.

## Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. l993, sp. zn.
22 Co 278/93, se zrušuje.

## Odůvodnění

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. 22 Co 278/93, jímž byl
ve výroku o věci samé potvrzen částečný rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba s žalobní žádostí, aby
žalovanému Bytovému podniku Praha 1 byla uložena povinnost uzavřít
se stěžovatelkou (v uvedené věci třetí žalobkyní) dohodu o vydání
nemovitostí a aby žalovanému Bytovému podniku Praha 1 bylo uloženo
stěžovatelce nemovitost vydat. Ve své ústavní stížnosti
stěžovatelka v podstatě uvedla, že je toho názoru, že napadeným
rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího
ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listiny). V odst. 2 uvedeného
článku se připouští možnost, aby zákonem bylo stanoveno, že určité
věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů. Z uvedené dikce však,
na základě argumentu a contrario, jednoznačně vyplývá, že nelze
v zákonné úpravě stanovit další podmínky omezení vlastnického
práva fyzických osob. Tomuto závěru napomáhá i výklad
systematický, konkrétně relace k čl. 21 odst. 3 Listiny, podle
něhož volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným
hlasováním, přičemž podmínky jeho výkonu stanoví zákon (analogicky
čl. 20 Ústavy). V tomto případě blanketovou normou ústavodárce
zmocnil zákonodárce k bližší specifikaci těchto podmínek.
V platném zákoně ČNR č. 54/1990 Sb., o volbách do České národní
rady, v úplném znění č. 120/1992 Sb., jsou v § 2 tyto podmínky
vymezeny. Mezi ně zákon zařazuje i trvalý pobyt občana v České
republice. Takovýto režim však u vlastnického práva podle čl. 11
Listiny není. Ústavodárce zde provedl možnou limitaci vlastnického
práva přímo v ústavním předpisu. V zákoně č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, je však v § 3 odst. l vedle
státního občanství stanovena též podmínka trvalého pobytu na území
tehdejší ČSFR. Citovaný zákon nabyl přitom platnosti v době
účinnosti Listiny a požadavek jeho souladu s ústavním předpisem je
nepochybný. Městský soud v Praze však v napadeném rozhodnutí
vycházel z citovaného § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., aniž by
zvažoval jeho relaci k čl. 11 Listiny a ve smyslu čl. 95 odst. 2
Ústavy ČR předložil věc Ústavnímu soudu. Nadto Městský soud
v Praze, podle názoru stěžovatelky, nesprávně posoudil i samotný
pojem trvalého pobytu v rozporu s čl. 14 Listiny. V odůvodnění
rozsudku tvrdí, že navrhovatelka nesplnila podmínku trvalého
pobytu, když, jak uvedla v řízení před soudy obou stupňů, byla
z důvodu péče o manžela nucena pravidelně dojíždět za ním do USA,
což doložila příslušným potvrzením. Je přitom evidentní, že
splnění podmínky trvalého pobytu je dáno i v případě dlouhodobého
pobytu mimo místo trvalého pobytu (typicky např. při výkonu
vojenské služby, apod.). Poukazuje dále na to, že v právním řádu
ČR je pojem trvalého pobytu vymezen v § 3 odst. 2 zákona č.
135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, který však z jí
neznámých důvodů odmítl Městský soud v Praze v daném případě
aplikovat. Místo svého trvalého pobytu doložila občanským
průkazem, což soud neakceptoval. Navrhla proto, aby Ústavní soud
vydal nález, jímž by napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil.

Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle § 74
zák. č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřeného slovy "a má trvalý pobyt na
jejím území". S ohledem na tento návrh Ústavní soud řízení
o ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. usnesením ze dne 16. 3. 1994 přerušil. Její návrh na
zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. pak byl
usnesením Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 6/94, ze dne 12. 5.
1994 odmítnut jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona
č. 182/1993 Sb., když jeho projednání bránila překážka věci
zahájené - věci zahájené k návrhu skupiny poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR, podanému dne 18. 2. 1994 a vedenému
u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94. V uvedené věci
rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 1994 tak, že dnem 1.
listopadu 1994 se zrušují:
l. v ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících
a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má
trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož
zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před
účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odst. 2), část
věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",

2. v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících
a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".

Z odůvodnění tohoto nálezu plyne, že ke zrušení části
ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, došlo
pro rozpor s články 1 a 10 Ústavy, s články 3 odst. 1, 4 odst.
2 a 3, 11 odst. 2 a 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské
konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod
z důvodů uvedených podrobně v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR.

Pokud pak v posuzovaném případě bylo důvodem zamítnutí návrhu
stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů právě nesplnění podmínky
trvalého pobytu na území ČR (byť v době rozhodování obecných soudů
platilo ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v původní
podobě - tuto podmínku obsahující), došlo těmito rozhodnutími ve
vztahu ke stěžovatelce k porušení ústavně zaručeného principu
rovnosti, zaručujícího všem rovnost v právech. Napadený rozsudek
je tedy v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 3 odstavec
1 Listiny základních práv a svobod, a byl proto z uvedených důvodů
nálezem Ústavního soudu ČR podle § 82 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
zrušen.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání
přípustné.

V Brně dne 9. listopadu l994

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-15/94-94)