# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 149/94 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 149/94 - ECLI: ECLI:CZ:US:1994:4.US.149.94 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 11. 1994 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 11. 1993, čj. 10 C 310/91-69, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku k uzavření dohody o vydání věci, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky uzavřely kupní smlouvu z 20. 1. 1977 s vedlejším účastníkem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, vytýkají stěžovatelky Krajskému soudu v Praze nesprávný výklad jedné z podmínek restitučního nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínku existence nápadně nevýhodných podmínek, a v důsledku toho i porušení základních lidských práv, obsažených v Listině základních práv a svobod, a to v článku 11 odst. 1, 3, 4 a článku 36 odst. 1, resp. článku 37 odst. 3. V tomto směru poukazují na to, že stěžovatelkám společný pobyt v předmětné nemovitosti vyhovoval a pokud v tísni ji byly nuceny prodat, stalo se tak bez možnosti uplatnit již v této době spontánně vzniklý režim nabídky a poptávky, projevující se v tom, že nemovitosti byly ve skutečnosti prodávány za vyšší ceny, než jak bylo uváděno ve smlouvě. Z uvedených důvodů navrhly proto zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, viz také usnesení bývalého Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. I. ÚS 205/92, uveřejněné pod č. 13/1992 Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stěžovatelek došlo nepochybně v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek. Přihlédl přitom k tomu, že dohodnutá kupní cena v podstatě odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, že stěžovatelka B.K. se z domu odstěhovala již v červenci 1974 do vlastního domu postaveného na přidělené stavební parcele, stěžovatelka H.V. opustila dosavadní bydliště v roce 1976 po přidělení náhradního bytu a stěžovatelka A.P. zůstala v domě bydlet až do 1. 4. 1982, kdy se přestěhovala k matce. Aby bylo možno vůbec uvažovat otázku, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního lidského práva obsaženého v článku 11 Listiny základních práv a svobod, totiž práva na majetek, muselo by se i v projednávané věci ukázat nepochybným, že zde byl porušen ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popř. že poskytnuté plnění stěžovatelky ve svých důsledcích, v porovnání s předsmluvním stavem, významně a zjevně znevýhodňovalo (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen z toho, že kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření smlouvy, nelze totiž bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tím i na existenci nápadně nevýhodné podmínky. Oba soudy se právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly a v tomto směru poukázaly i na tu skutečnost, že dům s pěti obytnými místnostmi byl již sotva vhodný pro společné bydlení, byť příbuzensky spřízněných, rodin a navíc, že stěžovatelky B.K. a H.V. uzavřely smlouvu v době, kdy již neměly vlastní bytovou potřebu dům obývat. Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními §§ 120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím i zásadu rovnosti účastníků v řízení (článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jakož i další, vyplývající z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny. Z důvodů, jež již byly konstatovány, nedošlo proto ani k porušení jejich práva zakotveného v článku 11 odst. 1, 3, 4 Listiny. Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 17. listopadu 1994 prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-149/94-94)