# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1471/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1471/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.1471.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 7. 2009
- Datum zveřejnění: 27. 7. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: svědek, náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 37/1992 Sb., § 29 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým mu bylo přiznáno svědečné.

Stěžovatel uvedl, že dne 11. 3. 2009 vypovídal jako svědek v trestní věci vedené proti obžalovanému JUDr. M. P. a po skončení výslechu uplatnil nárok na svědečné. Svůj aktuální denní příjem vyčíslil částkou 37 344,- Kč a v zákonné lhůtě doložil soudu výši svého příjmu výkazem Českého statistického úřadu za rok 2009, neboť daňové přiznání za předchozí rok dosud nepodal. Okresní soud v Karviné mu však na náhradě ušlé mzdy přiznal pouze částku 384,80 Kč podle § 29 odst. 3 věty druhé za středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že nezohledněním ztráty na jeho příjmech v plné výši soud při stanovení výše svědečného pochybil, a poukázal na to, že předsedkyně senátu k dotazu stěžovatele v den hlavního líčení doložení příjmů výkazem Českého statistického úřadu připustila. Stěžovatel měl rovněž za to, že pokud soud následně změnil názor, měl o tom stěžovatele poučit a umožnit mu uplatnit svá práva nejméně v rozsahu, jak umožňuje vyhláška.

Z napadeného usnesení Okresního soudu v Karviné připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že soud přiznal stěžovateli svědečné za účast u hlavního líčení ve výši 4 024,80 Kč, z čehož náklady na cestové činily 3 640,- Kč a náhrada na výdělku 384,80 Kč. Okresní soud neuznal vstupní dotazník pro Český statistický úřad za doklad prokazující výši základu daně z příjmů svědka, kterým je podle vyhlášky č. 37/1992 Sb. platební výměr orgánu vykonávajícího správu daně, a uvedl, že svědek mohl prokázat výši základu daně z příjmu fyzických osob platebním výměrem za rok 2007, pokud ke dni výslechu daňové přiznání za rok 2008 nepodal. Podle ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. tak stěžovateli náležel na náhradě za ztrátu na výdělku osminásobek částky odpovídající výši minimální mzdy za hodinu podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud opakovaně formuluje ve své rozhodovací činnosti tak, že pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je možné považovat takové rozhodnutí za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V projednávaném případě však Ústavní soud žádnou kolizi právních závěrů soudu s pravidly stanovenými podzákonným předpisem při přiznání svědečného neshledal.

Námitku stěžovatele, že předsedkyně senátu nejprve ústně připustila doložení příjmů svědka výkazem pro Český statistický úřad a poté předložený výkaz nezohlednila, nepovažoval Ústavní soud za relevantní. Ústavní soud neposuzuje výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy a do procesu rozhodování obecných soudů zasahuje pouze, pokud by výklad zákona (v ojedinělých a výjimečných případech i podzákonné normy) byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal za rozhodující, že stěžovatel, ač řádně okresním soudem poučen, svůj příjem způsobem požadovaným vyhláškou č. 37/1992 Sb. neprokázal. Návrhu stěžovatele, aby kasačním nálezem přiměl obecný soud k postupu, který jde mimo meze podzákonné normy, Ústavní soud nemohl vyhovět a z tohoto důvodu tak považoval provedení důkazu zvukovým záznamem z hlavního líčení za nadbytečné.

Ústavní soud považoval za neopodstatněné i tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť v projednávané věci neshledal nic, co by porušení rovnosti účastníků řízení nasvědčovalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1471/09-1)