# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 147/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 147/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.147.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 1. 2013
- Datum zveřejnění: 13. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: pracovní poměr
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Ve svém návrhu stěžovatel vylíčil skutkové okolnosti případu, spočívající v tom, že podle pokynu zaměstnavatele měl stěžovatel dne 25. 5. 2010 rozvážet cukrářské zboží a lahůdky. Poté, co vyjel ze svého stanoviště, zjistil, že vozidlo není v dobrém technickém stavu a proto odmítl pokračovat ve výkonu práce. Zaměstnavatel následně pověřil rozvozem zboží jiného svého zaměstnance, který tak učinil, a to stejným vozidlem, které stěžovatel odmítl řídit pro technickou nezpůsobilost. Aniž by se zaměstnavatel přesvědčil o technickém stavu vozidla provedením řádné technické prohlídky, přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se stěžovatelem. V následném soudním řízení se stěžovatel snažil prokázat, že uvedené zrušení pracovního poměru bylo nezákonné. Zaměstnavatel doložil pravidelné technické zprávy o stavu vozidla a soud vyslechl další zaměstnance zaměstnavatele, přičemž dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil zpochybnit závěry obecných soudů.

III.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-147/13-1)