# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 146/96

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 146/96
- ECLI: ECLI:CZ:US:1996:4.US.146.96
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 7. 1996
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: Poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje podle §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d; 182/1993 Sb., § 82 odst.2 písm.a, § 82 odst.3 písm.a, § 72 odst.2, § 75 odst.1; 99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.a

## Právní věta

Jakkoli s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti napadají stěžovatelé shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně a navrhují zrušení pouze tohoto rozsudku, ačkoli, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 6 C 301/91 Okresního soudu v Prostějově, v této věci proběhlo i dovolací řízení, v němž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 1996, čj. 3 Cdon 193/96-106, bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, je však, podle názoru Ústavního soudu, nutno vykládat v souvislosti s ustanovením odst. 2 citovaného ustanovení, podle kterého lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Jakkoli tedy s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá proto vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou, podle názoru Ústavního soudu, natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. července 1996

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-146/96-96)