# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 145/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 145/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.145.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 6. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: poplatek/soudní
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 138 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, které mu nepřiznaly osvobození od zaplacení soudních poplatků.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, Krajský soud v Plzni svým usnesením, sp. zn. 18 Co 89/2002, ze dne 21. 2. 2002, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město, čj. 28 C 211/2001-10, ze dne 11. 12. 2001, jímž mu tento soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel má za to, že tímto postupem mu obecné soudy v rozporu s čl. 36 Listiny odňaly možnost jednat před soudem, neboť mu, jako starobnímu důchodci, který musí ze svého starobního důchodu kupovat léky v úhrnné hodnotě 6.847,- Kč, nezbývají již žádné peníze na zaplacení soudních poplatků. Tvrdí-li pak Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí, že z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že žalobkyni bylo uloženo uhradit žalovaným k rukám stěžovatele náklady řízení ve výši celkem 133.930,- Kč, pak jde o náklady řízení žalovaných a nikoliv stěžovatele, takže z toho nelze vyvozovat stěžovatelovu schopnost platit soudní poplatek. Z těchto důvodů se proto stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Jak plyne z napadených rozhodnutí osvobození od placení soudních poplatků, nebylo stěžovateli přiznáno s odůvodněním, že pro toto osvobození nebyly splněny předpoklady stanovené v ustanovení § 138 o.s.ř. K tomuto závěru pak Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí o odvolání zdůraznil, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel má vedle starobního důchodu další příjmy z advokátní praxe, což doložil na konkrétním příkladu rozhodnutí, kterým bylo Nejvyšším soudem ČR uloženo žalobkyni uhradit k rukám stěžovatele jako právního zástupce žalovaných náklady několika soudních řízení v dané věci v celkové výši 131.939,- Kč.

Také Ústavnímu soudu je známo z jeho vlastní činnosti, že stěžovatel vykonával advokátní činnost, a to v rozsahu, který lze považovat, i pokud jde o tuto činnost před Ústavním soudem, za značný. I kdyby tedy obstálo stěžovatelovo tvrzení, že musí ze svého starobního důchodu nakupovat léky v úhrnné hodnotě 6.847,- Kč zřejmě pro období jednoho měsíce, nemohlo by, vzhledem k faktu výkonu advokátní činnosti stěžovatelem, který ostatně ani sám stěžovatel v ústavní činnosti nevylučuje, nijak zpochybnit správnost závěrů obecných soudů, že stěžovatel nesplňoval podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud nemohl rovněž nepřihlédnout k okolnosti, že v daném případě výše soudního poplatku, která je s předmětnou žalobou spojena, představuje částku toliko 600,- Kč.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-145/02-02)