# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1427/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1427/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1427.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 7. 2007
- Datum zveřejnění: 3. 8. 2007
- Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: nápadně nevýhodné podmínky, tíseň, vlastnické právo/přechod/převod
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 241a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností osobně podanou k Ústavnímu soudu dne 4.6.2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení a poté uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by z hlediska ústavně zaručeného požadavku na spravedlivý proces nemělo obstát, neboť obsahuje pouze obecná konstatování. Dovolací soud pouze cituje uveřejněnou judikaturu ve vztahu k otázkám "tísně" a "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, aniž by uvedl konkrétní vazby těchto právních vět na souzený případ. Nejvyšší soud se ani dostatečně nevypořádal se zdůvodněním údajné neopodstatněnosti námitek stěžovatele uplatněných v dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá posouzení vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadené rozhodnutí tedy není dostatečně přesvědčivě odůvodněno ve smyslu ustanovení § 157 o.s.ř. a je de facto nepřezkoumatelné, z čehož stěžovatel dovozuje prvek libovůle v rozhodování soudu odporující principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 7 C 278/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

Ačkoliv stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i libovůli v rozhodnutí Nejvyššího soudu, omezuje se na argumentaci upínající se výlučně k nedostatečné odůvodněnosti rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud posoudil projednávanou věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Poté vyjádřil svůj právní názor uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, které byly předmětem výkladu i odvolacího soudu. Na základě těchto obecných kritérií dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel ze stejných výkladových pozic. Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje s právními názory vyjádřenými odvolacím soudem v jeho rozhodnutí (zejména str. 5). Nejvyšší soud se dále zabýval i odkazem stěžovatele na to, že z výsledků dokazování neplyne, že by šlo o stav tísně prodávajícího, nesprávné sjednání kupní ceny vzhledem k cenovým předpisům, či nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám odkázal na svoji konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že vadná (nesprávná) skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem dle § 241a o.s.ř. (č. 8/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Závěrem Nejvyšší soud podtrhl nutnost interpretace a aplikace ustanovení § 4 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. ve světle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 118/98 (Sb.n.u. sv. č. 14, str. 203).

Z napadeného rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu plyne, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele vyjádřenými v dovolání nejen zabýval, ale i srozumitelně a přesvědčivě, v rámci přezkumu spočívajícím zejména v právním posouzení věci, své rozhodnutí odůvodnil. Je třeba poukázat na skutečnost, že přehodnocování skutkových okolností případu a hodnocení jednotlivých důkazů v řízení není nekonečným procesem. Přezkum Nejvyššího soudu je tak omezen charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku.

Postupoval-li tedy soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, což se v daném případě pochybným nejeví, a svůj postup řádně odůvodnil, přičemž ani v tomto směru není Nejvyššímu soudu možno cokoliv vytknout, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1427/07-1)