# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1405/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1405/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.1405.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 6. 2011
- Datum zveřejnění: 18. 7. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
- Klíčová slova: exekuce, řízení/zastavení, promlčení, pohledávka/postoupení, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 513/1991 Sb., § 402, § 408; 99/1963 Sb., § 213, § 268 odst.1 písm.h

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho věci pro porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 23. 3. 2007 č. j. 14 Nc 4636/2005-83 zastavil exekuci nařízenou na majetek povinné podle notářských zápisů, v nichž povinná uznala svůj dluh ve prospěch stěžovatele, který se stal jejím věřitelem jako postupník na základě smluv o postoupení pohledávky, a svolila k vykonatelnosti notářských zápisů (výrok I.). Protože soud shledal smlouvy o postoupení pohledávek neplatnými pro neurčitost, nebyl stěžovatel aktivně legitimován k vymáhání pohledávek, a byl tak dán důvod k zastavení řízení dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve vztahu k pohledávkám vyúčtovaným fakturami č. 2195089 a č. 2195099 shledal soud námitku promlčení důvodnou, neboť dříve podaný návrh na zřízení soudcovského zástavního práva nestaví ve smyslu ustanovení § 402 obchodního zákoníku běh desetileté promlčecí lhůty dle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 22. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 170/2009-210 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. částečně potvrdil a částečně změnil tak, že nařízená exekuce se zastavuje co do vymáhaných pohledávek ve výši 6.228.058 Kč a co do pohledávky ve výši 625.000 Kč se návrh povinné na zastavení exekuce zamítá (výrok I.). Vysvětlil, že v běhu promlčecí lhůty bylo exekuční řízení zahájeno jen pro pohledávku v této výši, a proto v tomto rozsahu nemůže být námitka promlčení úspěšná. Ve vztahu k pohledávkám vyúčtovaným fakturami č. 2195089 a č. 2195099 přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva není soudním řízením, jež má na mysli ustanovení § 402 obchodního zákoníku, poněvadž má funkci zajišťovací a nikoli nalézací. Pokud šlo o určitost postoupení zbytku pohledávek, soud listinu nazvanou dohoda o narovnání ze dne 13. 5. 2005 provedenou k důkazu nekvalifikoval jako dohodu o narovnání dle ustanovení § 558 občanského zákoníku a dovodil, že pro předmětné exekuční řízení je bez významu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 170/2009-210 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, jelikož předložené právní otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny, a proto postrádaly pro právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel považuje výklad ustanovení § 402 obchodního zákoníku podaný soudy za nedůvodně restriktivní a řádně neodůvodněný. Vyslovuje názor, že soudním řízením ve smyslu tohoto zákonného ustanovení je jakékoli řízení, tedy nejen občanské soudní řízení, ale i např. trestní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 365/2005) nebo vykonávací řízení ústící v rozhodnutí s důsledky zajišťovacími (srov. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2270/2008). Dále stěžovatel namítá, že se soudy vyhnuly zodpovězení jím vznesené otázky, zda jsou s exekučním titulem ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti spojeny právní důsledky ve smyslu ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy důsledky obdobné existenci pravomocného rozhodnutí soudu nebo rozhodce. Stěžovatel podotýká, že ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku je starší než institut notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, a proto lze mít důvodně za to, že kdyby předmětné ustanovení vzniklo v době existence tohoto exekučního titulu, pojal by jej zákonodárce do předmětného ustanovení. Není totiž důvod vylučovat účinky tohoto moderního exekučního titulu a zakládat nedůvodnou nerovnost účastníků občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Konečně stěžovatel soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy výpověďmi svědků, které měly vytvořit podmínky pro odlišné hodnocení dohody o narovnání ze dne 13. 5. 2005 a ozřejmit skutečnou vůli účastníků dohody, jež má přednost před doslovným zněním textu (srov. I. ÚS 436/05). V této souvislosti se stěžovatel cítí být zkrácen i na svém právu na dvouinstanční řízení, neboť dohoda o narovnání byla k důkazu provedena toliko jednou, a to až v průběhu odvolacího řízení.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Soudním řízením dle ustanovení § 402 obchodního zákoníku není míněno jakékoli soudní řízení, jak se chybně domnívá stěžovatel, ale toliko řízení, v němž se rozhoduje o uplatněném právu, tj. o jeho samotné existenci; nejedná se o řízení vykonávací či exekuční, v němž je již uplatněné právo postaveno najisto. Tento právní názor je souladný s ustálenou soudní praxí (srov. judikatura citovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu) i závěry traktovanými právní vědou (srov. Štenglová/Plíva/Tomsa a kol. Obchodní zákoník - komentář, 12. vydání. C. H. Beck, Praha 2009, str. 995, a Pokorná/Kovařík/Čáp a kol. Obchodní zákoník - komentář, II. díl. Wolters Kluwer, Praha 2009, str. 1501). Uvedenému právnímu názoru neodporuje ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 365/2005, na který odkazuje stěžovatel, protože i v trestním (adhezním) řízení se důvodnost nároku na náhradu škody uplatněného poškozeným také teprve zjišťuje a nikoli vymáhá již přiznané právo. Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2270/2008 rovněž není případný, protože podstatou tohoto rozhodnutí je závěr, že zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech je rovnocenné ostatním typům výkonu rozhodnutí; stěžovatelovu názoru o rovnocennosti řízení o výkonu rozhodnutí s řízením, v němž se rozhoduje o důvodnosti žaloby a tedy o existenci uplatněného práva, toto rozhodnutí argumentační základnu neposkytuje. Kromě toho stěžovatel zde nepřípustně směšuje právní úpravu promlčení dle občanského a obchodního zákoníku, přičemž zapomíná, že se jedná o dvě odlišné komplexní právní úpravy, které se vzájemně nedoplňují.

Argument stěžovatele, dle kterého v opačném časovém sledu přijetí ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku a zakotvení institutu notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti by zákonodárce pamatoval na tento exekuční titul ve zmíněném ustanovení obchodního zákoníku, postrádá přesvědčivost, jelikož zákonodárci nic nebránilo v tom, aby jej pojal do obchodního zákoníku jeho novelizací, když zaváděl tento nový institut do právního řádu. Námitka nedůvodné preference rozhodnutí soudů a rozhodčích soudů je lichá, neboť smyslem ustanovení § 408 obchodního zákoníku je zajistit, aby nebylo možno využít námitky promlčení u práva, které bylo včas uplatněno u příslušného orgánu, ale nebylo o něm rozhodnuto v promlčecí době, zatímco notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není výsledkem žádného řízení, a tudíž zde není žádná časová prodleva mezi uplatněním práva a vydáním exekučního titulu.

Stěžovateli je možno přisvědčit v tvrzení, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a interpretaci zásadní roli, přičemž shodná vůle smluvních stran má přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 436/05, Sb. n. u., sv. 50, str. 131). Z toho plyne, že nelze mít nerealistické nároky na právní laiky při sepisování smluv a trvat na pregnantní terminologii, je-li vůle smluvních stran z obsahu smlouvy zřejmá (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 625/03, Sb. n. u., sv. , str. , I. ÚS 546/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 107 a I. ÚS 2061/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Avšak závěr obecných soudů o neurčitosti projevu vůle ve smlouvě o postoupení pohledávky ani v související dohodě o narovnání ve vztahu k identifikaci postupovaných pohledávek nepovažuje Ústavní soud za excesivní a neakceptovatelný z hlediska výše citované judikatury, neboť shledaná neurčitost není dána neumělým označením jinak konkrétně určitelných pohledávek, ale nedostatkem pečlivosti při jejich označení v procesu sepisu listiny; na tomto zjištění pak nemohly nic změnit ani navržené důkazy výpověďmi svědků.

Namítá-li stěžovatel porušení principu dvojinstančnosti tím, že dohoda o narovnání byla jako důkaz provedena teprve v odvolacím řízení, je třeba předeslat, že tak odvolací soud učinil nejen v souladu se zákonem, neboť není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a je oprávněn zopakovat i doplnit dokazování (srov. § 213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř.), ale i s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Smyslem úpravy provedené výše citovaným ustanovením občanského soudního řádu je urychlit celé řízení a umožnit odvolacímu soudu doplnit řízení a předejít tak zbytečným průtahům spojeným s vrácením věci soudu prvního stupně. Jde o naplnění ústavně zaručeného práva každého účastníka řízení na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, jak je toto právo formulováno v čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1846/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ani z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387). Jinak řečeno Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky spravedlivého procesu; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 108/11, II. ÚS 1846/08, II. ÚS 517/08 a IV.ÚS 586/05 dostupná na http://nalus.usoud.cz). Porušení tohoto práva však stěžovatel nenamítá.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1405/11-1)