# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 14/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 14/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.14.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 1. 2011
- Datum zveřejnění: 4. 2. 2011
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
- Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 265b odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl navrhovatel rozsudek, jímž odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 22. června 2010, č.j. 103 T 271/2009-674. Krajský soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a nově shledal navrhovatele vinným ze spáchání přečinu ohrožování závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Rovněž rozhodl o propadnutí věcí, v napadeném rozsudku specifikovaných.

Navrhovatel, odvolávaje se na zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl rovněž dovoláním. Jelikož v dovolání uvedl i odkaz na vadně zjištěný skutkový stav, což samo o sobě nelze podřadit pod zákonné dovolací důvody, a proto by jeho dovolání mohlo být odmítnuto jako nepřípustné, domáhal se přerušení řízení před Ústavním soudem do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání. S ohledem na tuto informaci se Ústavní soud obrátil, výzvou ze dne 7. ledna t.r., na Okresní soud v Karviné se žádostí o zaslání kopie dovolání stěžovatele. Z dovolání se podává, že navrhovatel napadl rozsudek krajského soudu pro dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. h) a g), trestního řádu. Jeho argumentace odkazuje jak na vadně zjištěný skutkový stav, tak i na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání; odsouzení pro jednání, které není trestným činem, nenaplnění objektivní stránky trestného činu, aj.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem i ústavní stížnost, konstatuje Ústavní soud, že před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Proto není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není však ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl, aniž by vyzýval navrhovatele k odstranění absence právního zastoupení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-14/11-1)