# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1362/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1362/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1362.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 8. 2007
- Datum zveřejnění: 30. 8. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.b

## Výrok

Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru byla jimi porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to zejména právo stěžovatele, aby

jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, právo stěžovatele pokojně užívat a vlastnit svůj majetek a právo stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Stěžovatel svoji ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni M. K. na výživné manželky za dobu od 27. 6. 2002 do 23. 3. 2004 částku 215.607,- Kč, žalobu o zaplacení výživného manželky za dobu od 26. 6. 2002 do 23. 3. 2004 v částce 161.193,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž se domáhal zrušení rozsudků obou stupňů, které podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání v daném případě směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že se vůbec nezabývaly jeho podáním ze dne 17. 6. 2003, že nesprávně hodnotily skutečné výdělkové možnosti žalobkyně i výši jeho všech životních nákladů. Stěžovatel nesouhlasí s výpočtem výživného manželky ani s náhradou nákladů řízení žalobkyni, byť v částečné výši. Podle názoru stěžovatele k nepřiměřeně vysoké výši výživného přispěly i nepřiměřené průtahy řízení o rozvod manželství stěžovatele s M. K.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě a z části zjevně neopodstatněná.

V daném případě stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které mu bylo doručeno dne 3. 11. 2006 za situace, kdy proti uvedeným rozhodnutím podal dovolání, které nebylo podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné. Lhůtu k podání ústavní stížnosti stěžovatel pak odvíjí ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu, tj. ode dne 26. 3. 2007.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398, tj. od 3. 11. 2006. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002-360, je podána po lhůtě stanovené k jejímu podání, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím stanovená zákonem o Ústavním soudem uplynula dne 2. 1. 2007.

Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 30 Cdo 915/2007-426. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 201 a násl. o. s. ř.).

Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí přípustností dovolání řádně zabýval a vyložil, proč podmínky přípustnosti dovolání nejsou dány. Ústavní soud pak neshledal, že by stěžovateli bylo Nejvyšším soudem bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem tohoto soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť občanský soudní řád aplikoval a interpretoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle či svévole. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí opakovat.

Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly Nejvyšším soudem dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že Nejvyšší soud dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2006, č. j. 24 Co 217/2006-398 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2005, č. j. 3 C 108/2002-360, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 30 Cdo 915/2007-426, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na jeho zrušení nezabýval. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1362/07-1)