# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1333/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1333/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:4.US.1333.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 5. 2025
- Datum zveřejnění: 5. 8. 2025
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, pokuta, výkon rozhodnutí, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 292/2013 Sb., § 30, § 502; 99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil výrok I. usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") o zamítnutí návrhu stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravu styku s nezletilými uložením pokuty matce.

3. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním, v němž namítl zejména nesprávnost poučení krajského soudu o opravném prostředku. Uvedl, že z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu bylo jednoznačné, že nejde o řízení opatrovnické, ale o vykonávací, přičemž proti rozhodnutím soudů ve věcech exekuce a výkonu rozhodnutí, kromě případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zákonná úprava při splnění podmínek § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání nevylučuje.

4. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že v posuzované věci jde o řízení ve věci výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti, upravené v § 500 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), tedy v části druhé hlavě páté tohoto zákona. Odkázal na § 30 odst. 1 z. ř. s. s tím, že dovolání v těchto věcech není přípustné.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení krajského soudu obsahovalo nesprávné poučení o tom, že proti němu nelze podat dovolání. Namítá, že v jeho věci jde o vykonávací řízení, u nějž je při splnění dalších zákonných podmínek dovolání přípustné. V obecné rovině napadá rovněž rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu (např. uvádí, že "chybným postupem soudu a vyhodnocením situace došlo k úplné liberaci matky").

III.
Splnění procesních předpokladů řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu je jeho ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Podle jeho vlastních tvrzení bylo stěžovateli napadené rozhodnutí krajského soudu doručeno dne 8. 9. 2023. V něm byl správně poučen o nepřípustnosti dovolání, které však přesto podal. Ústavní stížnost stěžovatel podal až dne 6. 5. 2025. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, ji proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a námitkami směřujícími proti tomuto rozhodnutí se proto podrobněji nezabýval.

IV.
Vlastní posouzení

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo a korigovat případné excesy obecných soudů (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03).

9. Pochybení, jež by vytvořila prostor pro uplatnění kasační pravomoci, však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů a se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal (srov. výše). Pouhý nesouhlas stěžovatele s řádně odůvodněným a o zákonnou úpravu opřeným závěrem Nejvyššího soudu nezakládá, resp. logicky ani nemůže založit důvodnost jím předkládané ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem (ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu) jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a dílem (ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1333/25-1)