# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1322/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1322/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1322.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 7. 2007
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: doručování, služební poměr
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 186/1992 Sb., § 108; 65/1965 Sb., § 266a, § 14, § 17

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí, odůvodnil návrh tím, že podle jeho přesvědčení oba soudy, jako orgány veřejné moci, porušily svými rozhodnutími práva, která jsou zaručena čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy České republiky. Poukázal na způsob, jakým bylo doručeno rozhodnutí o ukončení jeho služebního poměru - dle zákoníku práce tak mělo být učiněno do vlastních rukou, nikoliv zástupci. Soudy tuto skutečnost správně nevyhodnotily, což považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud přezkoumal opodstatněnost kasační stížnosti, podané stěžovatelem z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a s uplatněnou námitkou, týkající se tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, se v celém rozsahu vypořádal. V odůvodnění rozsudku, kterým kasační stížnost zamítl, vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč v postupu Městského ředitelství Policie ČR při doručování rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie ČR k rukám zástupce propouštěného nedošlo k pochybení a proč tedy nepochybil ani příslušný krajský soud, který žalobu zamítl, když přezkoumal rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Severomoravského kraje. Na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, poukazující mj. na svou konstantní judikaturu, na obsah a použití § 155 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, § 14 až § 17 a § 266a zákoníku práce, lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1322/07-1)