# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 130/01 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 130/01 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.130.01 - Typ rozhodnutí: Nález - Datum rozhodnutí: 14. 6. 2001 - Datum zveřejnění: 15. 10. 2007 - Předmět řízení: Rozhodování soudu, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil - Klíčová slova: trest/výkon, výživné - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2; 140/1961 Sb., § 60 odst.1, § 213 odst.1; 141/1961 Sb., § 330 odst.1 ## Právní věta Z ustanovení § 330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Povinností obou soudů bylo tedy i v projednávané věci zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Tuto svou základní povinnost však obecné soudy nesplnily, neboť se vůbec nezabývaly otázkou, z jakých důvodů stěžovatel neplnil své povinnosti ve zkušební době, když ostatně stěžovatele v tomto směru vůbec ani nevyslechly. Přitom potřeba objasnění této základní otázky se přímo nabízela vzhledem k obsahu stížnosti stěžovatele proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, v níž výslovně poukazuje na nemožnost získání trvalého zaměstnání ve zkušební době a na uzavřenou dohodu o srážkách ze mzdy ze dne 30. 10. 2000 a toto své tvrzení také dokládá kopií uzavřené dohody, jakož i originálem sdělení právní zástupkyně matky o podání návrhu na zastavení řízení o výkonu rozhodnutí. Stav, kdy dlužné i běžné výživné je stěžovatelem běžně poukazováno, považuje Ústavní soud za nanejvýš odpovídající zájmům nezletilé a za jsoucí v souladu i s veřejným zájmem nezasahovat necitlivým způsobem do této oblasti v případech, kdy výživa dítěte je nyní již dlouhodobě zajišťována. ## Výrok Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2000, čj. 3 T 263/97-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, čj. 9 To 11/2001-63, se zrušují. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným usnesením obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že rozhodnutí obou soudů mají pro něj a osoby na něj odkázané výživou naprosto nedozírné následky v situaci, kdy splácí dlužné a běžné výživné srážkami ze mzdy, kdy má stabilní zaměstnání jako prodavač a závozník a kdy jeho partnerka, v současnosti v pracovní neschopnosti v důsledku rizikového těhotenství, očekává v červnu 2001 narození jejich dítěte. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení obou napadených usnesení. Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2001 mimo jiné uvedl, že vůči stěžovateli bylo postupováno v souladu se zákonem, a nebyl tudíž na svých právech nijak zkrácen. Stěžovatel se sám zbavil možnosti uplatnit svou obhajobu, neboť se bez omluvy nedostavil, a bylo proto nutno jednat v jeho nepřítomnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 25. 4. 2001 uvedl, že jeho postup nijak neodporuje ustanovení § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to také vzhledem k ustanovení § 240 trestního řádu, podle kterého rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Jinak městský soud poukázal na obsah napadeného usnesení. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 se přípisem z 24. 4. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Městské státní zastupitelství v Praze se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Z obsahu spisu 3 T 263/97 Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud zjistil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 1997, čj. 3 T 263/97-24, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let s tím, že se mu současně ukládá povinnost nejpozději ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu splatit výživné a nadále řádně a pravidelně plnit vyživovací povinnost. Z podnětu matky nezletilé L. V., M. V-ové, která přípisem ze dne 27. 9. 1999 poukázala na skutečnost, že stěžovatel neplní svou vyživovací povinnost řádným způsobem i nadále, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 již konstatovaným rozhodnutím tak, že podle § 330 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 60 odst. 1 trestního zákona vyslovil neosvědčení se stěžovatele ve zkušební době s tím, že uložený trest odnětí svobody bude vykonán. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, v níž poukázal na to, že během lhůty podmíněného odkladu zůstal několikrát bez svého zavinění nezaměstnán, a neměl tudíž žádný příjem. V současné době je však již v pracovním poměru a dne 30. 10. 2000 uzavřel s matkou nezletilé Lindy dohodu o srážkách ze mzdy, podle které bude dlužné, jakož i běžné, výživné sráženo ze stěžovatelova platu u jeho nynějšího zaměstnavatele K., Praha 3. Z tohoto důvodu také právní zástupkyně matky podala návrh na zastavení řízení o výkon rozhodnutí ve věci sp. zn. E 48/2000 Obvodního soudu pro Prahu 6. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím stěžovatelovu stížnost zamítl, ztotožniv se v podstatě se závěry soudu prvého stupně, že v průběhu zkušební doby stěžovatel nevyhověl podmínce uložené mu trestním příkazem. Z ustanovení § 330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Povinností obou soudů bylo tedy i v projednávané věci zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Tuto svou základní povinnost však obecné soudy nesplnily, neboť se vůbec nezabývaly otázkou, z jakých důvodů stěžovatel neplnil své povinnosti ve zkušební době, když ostatně stěžovatele v tomto směru vůbec ani nevyslechly. Přitom potřeba objasnění této základní otázky se přímo nabízela vzhledem k obsahu stížnosti stěžovatele proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, v níž výslovně poukazuje na nemožnost získání trvalého zaměstnání ve zkušební době a na uzavřenou dohodu o srážkách ze mzdy ze dne 30. 10. 2000 a toto své tvrzení také dokládá kopií uzavřené dohody, jakož i originálem sdělení právní zástupkyně matky o podání návrhu na zastavení řízení o výkonu rozhodnutí. Jak Ústavní soud zjistil dotazem na K., Praha 3, stěžovatel i nadále pracuje v uvedeném podniku a srážky na dlužné a běžné výživné jsou ve prospěch nezletilé L. V. pravidelně poukazovány k rukám matky M. V-ové. Stav, kdy dlužné i běžné výživné je stěžovatelem běžně poukazováno, považuje Ústavní soud za nanejvýš odpovídající zájmům nezletilé a za jsoucí v souladu i s veřejným zájmem nezasahovat necitlivým způsobem do této oblasti v případech, kdy výživa dítěte je nyní již dlouhodobě zajišťována. Ze všech uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-130/01-01)