# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1236/14 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 1236/14 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.1236.14.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 9. 12. 2014 - Datum zveřejnění: 22. 12. 2014 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva - Klíčová slova: důchod/invalidní, sociální zabezpečení, správní orgán - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 30; 155/1995 Sb., § 38 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou a po doplnění formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obou soudů. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. srpna 2012 č. j. 6607181680/315-EK kterým byla zamítnuta jeho žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a současně byla zastavena výplata invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a neshledal, že by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny, směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno; nadále proto nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka správního řízení, proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které opakovaně využil. Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem podrobně reagovaly na námitky stěžovatele a zabývaly se všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti stěžovatele o invalidní důchod. Zvláště zevrubně a s odkazy na předchozí judikaturu se pak zejména Nejvyšší správní soud věnoval konkrétním žalobním bodům uplatněným stěžovatelem, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Oba soudy dospěly k závěru, že správní orgán nepochybil, když stěžovateli nevyhověl v jeho žádosti o přiznání invalidního důchodu, přičemž v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1236/14-1)