# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1225/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 1225/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.1225.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 11. 2016
- Datum zveřejnění: 12. 12. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dokazování, in dubio pro reo
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2014, č. j. 10 T 93/2014-272, byl stěžovatel shledán vinným z pokračujícího přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků. Poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl; následné odvolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom, že Ústavní soud není další instancí soudního přezkumu a v řízení posuzuje, zda byla či nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu; je však přesvědčen, že v jeho případě právě taková okolnost nastala. Od počátku řízení ve věci stěžovatel namítal, že právní kvalifikace skutku je chybná, neboť on sám byl poškozen jednáním skutečných pachatelů - spoluodsouzených. Závěr, že byly naplněny znaky úmyslného trestného činu, musí vyplynout z provedeného dokazování při respektu k presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo a podílník přitom nemůže nést trestní odpovědnost za škodu způsobenou hlavním pachatelem. Stěžovatel se tak v projednávaném případě nemohl dopustit úmyslného trestného činu, i s ohledem na výši, za kterou předmětné zboží koupil od pachatelů, nemohl způsobit poškozenému žádnou škodu a naplnit tak kvalifikovanou skutkovou podstatu podle druhého odstavce. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 93/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak je patrné ze spisu okresního soudu, námitky užité v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil opakovaně a soudy se s nimi vypořádaly - především Nejvyšší soud se jimi v odůvodnění svého usnesení důkladně zabýval. Soudy tedy opakovaně dospěly k závěru o důvodnosti aplikace uvedené skutkové podstaty na jednání stěžovatele.

Stěžovatel si jakožto provozovatel pohostinství s ostatními spoluodsouzenými domluvil, že od nich odebere sudy piva za nižší cenu. Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování, jen stěžovatel tvrdil zaplacení více než dvojnásobku, cena, kterou za odebrané pivo i sudy zaplatil, odpovídala pouze ceně prázdných 50l sudů - pivo by tedy bylo dodáno zcela zdarma, což se příčí jednoduché logice a rozumu - i nezletilého dítěte. Soudy srozumitelně a jasně vysvětlily, co je vedlo k vyslovení závěru o vině stěžovatele v napadených rozhodnutích.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Respektuje-li přitom podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu přezkoumávat. V projednávaném případě taková situace nastala, soudy se jasně a srozumitelně s věcí vypořádaly; zjevně přitom respektovaly zásadu in dubio pro reo i presumpci neviny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic dalšího, co by svědčilo o tom, že bylo zasaženo k tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je zřejmé, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1225/16-1)