# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1104/17 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 1104/17 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.1104.17.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 13. 6. 2017 - Datum zveřejnění: 23. 6. 2017 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem - Klíčová slova: sociální dávky, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění, úřad práce - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 30 odst.1; 108/2006 Sb., § 7; 150/2002 Sb., § 54 odst.2; 329/2011 Sb., § 6 odst.1; 582/1991 Sb., § 4 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jeho zrušení také navrhuje. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 3, čl. 7, čl. 10, čl. 30, čl. 31, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 3, čl. 6, čl. 8, čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 9, čl. 13, čl. 15, čl. 19, čl. 20 a čl. 22 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovateli nepřiznaly příspěvek na mobilitu podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o poskytování dávek"), a následně i soudů, které tento postup aprobovaly. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad práce, krajská pobočka ve Zlíně, zamítl žádost stěžovatele o přiznání příspěvku na mobilitu podle zákona o poskytování dávek. Odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") jako nedůvodné zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Stěžovatel se snaží domoci, aby mu byl přiznán příspěvek na mobilitu podle zákona o poskytování dávek. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je však nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Připomíná, že oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání příspěvku na mobilitu podle zákona o poskytování dávek, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jakož i podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí ustanovení zákona o sociálních službách. Ústavní soud rovněž ověřil, že ministerstvo rozhodovalo o odvolání stěžovatele na základě tří posudků o jeho zdravotním stavu, ve kterých posudková komise vždy dospěla k závěru, že nejde o osobu, která není podle § 6 odst. 1 zákona o poskytování dávek schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Závěry posudkové komise se nelišily od závěrů, které učinila posudková komise v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud se dostatečně věnoval postavení a složení posudkové komise, která je zřizována ministerstvem. V odůvodnění svého rozhodnutí též přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti soudu řádně rozhodnutí odůvodnit (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 116/05 nebo IV. ÚS 2468/11). Lze tedy uzavřít, že oba soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se mu garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebylo možno stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení s ohledem na znění § 83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1104/17-1)