# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 1049/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 1049/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.1049.13.2 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 27. 5. 2013 - Datum zveřejnění: 19. 6. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: telekomunikace, pravomoc, smlouva, akt/nicotný (paakt) - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Dne 27. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast ze dne 3. 12. 2010 č. j. 38 247/2008-638, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 8.148,50,- Kč s příslušenstvím jako dluh za poskytování telekomunikačních služeb společností Telefónica Czech republic, a. s., a náklady řízení. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu z 8. 11. 2011 č. j. ČTÚ-12 111/2011-603, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatelky a kterým bylo rozhodnutí ze dne 3. 12. 2010 potvrzeno. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení na tato rozhodnutí navazujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 1. 2012 č. j. 22 A 2/2012-13, kterým byla její správní žaloba odmítnuta pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu se vztahovalo k soukromoprávnímu nároku. Konečně ústavní stížnost směřuje proti ve věci vydanému rozsudku Nejvyššího správního soudu z 10. 1. 2013 č. j. 8 As 17/2012-32 zamítajícímu kasační stížnost stěžovatelky. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se - souhrnně řečeno - koncentruje do tvrzení, že Český telekomunikační úřad neměl pravomoc ve věci mezi stěžovatelkou a společností Telefónica Czech republic, a. s., rozhodovat (nejednalo se o soukromoprávní spor), neboť vznik údajného nároku zmíněné telekomunikační společnosti vůči stěžovatelce spadá do období, když stěžovatelka podle svého tvrzení nebyla v pozici účastníka nebo uživatele služeb této společnosti. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatuje, že se ve své žalobě podané u krajského soudu domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci (k čemuž jsou i podle Nejvyššího správního soudu příslušné správní soudy). Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatelky pochybil, tvrdí-li v napadeném rozhodnutí, že se vyslovení nicotnosti nedomáhala. Naznačeným postupem tak mělo dojít zejména k porušení základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů garantovaných v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud konkrétně uvádí, že otázka, zda se ve věci stěžovatelky jednalo o spor plynoucí ze smluvního vztahu či nikoliv, byla správními orgány opakovaně řešena a její závěr je - jak plyne i z rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu - z ústavněprávního hlediska dostatečně argumentačně podložen. Nejvyššímu správnímu soudu pak musí dát Ústavní soud zapravdu i v tom, že stěžovatelka návrh na vyslovení nicotnosti ve správní žalobě, jež předchází ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu, skutečně nevznesla. V žalobě se toliko jednou větou konstatuje, že se stěžovatelka v průběhu řízení před správním orgánem - budiž znovu zdůrazněno, že se správní orgán věcí stěžovatelky zabýval opakovaně - domáhala vyslovení nicotnosti a vyčerpala všechny řádné opravné prostředky. Za této situace, neshledal-li sám krajský soud rozhodnutí správního orgánu nicotným a stěžovatelka návrh na vyslovení nicotnosti v žalobě výslovně nevznesla, není důvod, aby odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tento aspekt podrobně reflektovalo. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-1049/13-2)