# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 104/05 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 104/05 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.104.05 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 2. 3. 2005 - Datum zveřejnění: 14. 12. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 132, § 120 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť se domnívá, že mu v řízení před obecnými soudy bylo odňato právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu žalobce (vedlejší účastník Ing. K. T.), kterou se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 115.322 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále soud nalézací rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit částku 21.000 Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 1998 do zaplacení a částku 41.822 Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 1998 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl obvodní soud o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Do výroků II. a III. si podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl výše citovaným rozsudkem soud odvolací tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že se zamítá žaloba co do 23% úroku z prodlení z částky 21.000 Kč od 14. 8. 1998 do 14. 5. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a dále co do 23% úroku z prodlení z částky 41.822 Kč od 13. 10. 1998 do 15. 6. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, v ostatním byl výrok potvrzen. Dále soud odvolací zrušil výrok napadeného rozsudku o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. O dovolání, kterým stěžovatel napadl rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a rozsudek soudu II. stupně ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu I. stupně změněn a potvrzen, rozhodl dovolací soud tak, že řízení o dovolání proti citovanému rozsudku soudu nalézacího zastavil (výrok I.), dovolání proti výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu ohledně 23% úroku z prodlení z částky 21.000 Kč od 14. 8. 1998 do 14. 5. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a dále co do 23% úroku z prodlení z částky 41.822 Kč od 13. 10. 1998 do 15. 6. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, odmítl (výrok II.). Dovolání proti výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu ohledně uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 21.000 Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a 41.822 Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, bylo zamítnuto (výrok III.). Dále pak dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel ve svém podání namítá, že se soud nalézací nevypořádal dostatečně s jeho tvrzeními a argumenty. Dále je toho názoru, že i soudy odvolací a dovolací nevzaly do úvahy jeho námitky, neprovedly důkazy, které navrhoval, a vůbec nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Jelikož má stěžovatel za to, že v řízeních před soudy I. a II. stupně nebyla zachována jeho práva garantovaná ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou řízení stižena vadou, pro kterou jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stejně tak pochybil i soud dovolací, pokud takové pochybení soudů I. a II. stupně neshledal. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechny v záhlaví citované rozsudky svým nálezem zrušil. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Pokud stěžovatel tvrdí, že výše citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto jeho tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovatelem zmiňovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelovy námitky, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již v řízení před odvolacím i dovolacím soudem. Samu okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelově argumentaci, však v žádném případě nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu. Konkrétně k námitkám stěžovatele týkajícím se hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. neprovedení jím navrhovaného důkazu Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle § 120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. Ústavní soud po důkladném seznámení se se všemi napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, stejně tak soud dovolací přezkoumal v rozsahu dovolání předchozí řízení i napadené rozsudky a vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatele v dovolání uvedeným. V odůvodněních napadených rozhodnutí soudy své závěry detailně zdůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-104/05-05)