# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 99/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 99/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:3.US.99.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 4. 2014
- Datum zveřejnění: 13. 5. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: řízení/zastavení, osoba/povinná, exekuce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.g

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její exekuční věci, neboť je názoru, že jimi byla zkrácena v právu na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. 27 Co 516/2012-132 potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. 15 Nc 3089/2008-92, jímž byl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekucí nařízených na její majetek zamítnut. Dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, dle kterého její spoludlužník Zdeněk Sobotka na vymáhané pohledávky oprávněné již plnil, nebylo prokázáno, resp. se tak stalo před vydáním exekučního titulu (což je obrana uplatnitelná výlučně v nalézacím, nikoli exekučním řízení). Krajský soud tedy uzavřel, že stěžovatelka důvod zastavení exekucí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. neprokázala.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 2465/2013-173 odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť v něm chyběla identifikace dovolacího důvodu a vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, čímž trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně namítá, že v době nařízení exekucí, byla již dlužná částka přiznaná příslušnými exekučními tituly oprávněné zaplacena stěžovatelčiným spoludlužníkem Zdeňkem Sobotkou, a proto byly exekuce nařízeny bezdůvodně. Je přesvědčena, že oprávněná účelově a nepravdivě po dohodě se svým synem a bývalým manželem Zdeňkem Sobotkou tvrdí, že šlo o plnění jeho dalších peněžních závazků, čímž je úmyslně poškozována, ve snaze obohatit se na její úkor.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. vysvětlil obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně") zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Za těchto okolností ponechal Ústavní stranou skutečnost, že stěžovatelka nepodala řádné dovolání, ač k tomu byla - pro potřeby projednatelnosti její ústavní stížnosti - zjevně povinna.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-99/14-1)