# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 972/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 972/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.972.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 5. 2011
- Datum zveřejnění: 23. 5. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: smlouva o dílo, promlčení, dokazování, bezdůvodné obohacení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 451; 513/1991 Sb., § 536; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, splňujícím formální požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 448.490,- Kč s příslušenstvím. V petitu je sice uvedeno, namísto v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jeho jiné rozhodnutí pod č. j. 21 Cdo 3623/2009-156, ale jedná se o zřejmou chybu. O ústavní stížnosti napadající toto rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl Ústavní soud usnesením pod sp. zn. III. ÚS 3701/10. Z obsahu ústavní stížnosti, i z příloh nyní posuzované ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4812/2010-191.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 96 Ústavy ČR. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak mělo stát tím, že obecné soudy prvního a druhého stupně nesprávně hodnotily provedené důkazy a nepřihlédly k naprosto jednoznačnému důkazu o existenci smlouvy o dílo. Obecné soudy, dle stěžovatelky, taktéž nesprávně posoudily otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v její věci. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že zcela pominul otázku uzavření smlouvy o dílo a ve svém rozhodnutí se zabýval pouze otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí. Dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu také nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad podústavního práva.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v právním závěru obecných soudů, týkající se otázky existence smlouvy o dílo a promlčení nároku na bezdůvodné obohacení. Obdobně jako v dovolacím řízení prosazuje svůj názor, že mezi ní a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o dílo, a zpochybňuje závěry o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

K této polemice se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který se v odůvodnění svého rozsudku zabýval námitkami stěžovatelky, jež zopakovala i v ústavní stížnosti. Na toto odůvodnění Ústavní soud v dalším jen odkazuje. Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci zákonných ustanovení v její věci. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-972/11-1)