# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 965/23

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 965/23
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:3.US.965.23.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 5. 2023
- Datum zveřejnění: 12. 6. 2023
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: kupní smlouva, vlastnické právo/přechod/převod, příslušenství, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 134 odst.1; 513/1991 Sb., § 476; 92/1991 Sb., § 14 odst.1; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem železobetonové jímky o kapacitě 300 m3 ohraničené železným zábradlím umístěné na pozemku parc. č. X, v katastrálním území M., obec M. (dále jen "jímka"). Okresní soud v Chomutově výše citovaným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem výše citovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posuzovaly otázku vlastnického práva stěžovatele k jímce izolovaně, aniž by zohlednily souvislosti realizované velké privatizace, funkční souvislosti zemědělského areálu M., tehdejší právní praxi týkající se převodů vedlejších staveb, které tvoří příslušenství hlavní věci, a v jejich souvislosti možnost nabytí vlastnického práva vydržením.

4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

5. Stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva; zda nabyl stěžovatel jímku jako příslušenství věci hlavní (polního hnojiště na pozemku parc. č. X) na základě kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997, argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

6. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství věci. V daném případě v kupní smlouvě nebyla vyjádřena vůle stran převést společně s hlavní věcí také její příslušenství, tudíž vlastnické právo k jímce (příslušenství) na stěžovatele nepřešlo. Z rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, jakými úvahami, podloženými důkazy, se zabývaly a z jakých důvodů konstatovaly stěžovatelem uplatňovaný nárok za nedůvodný, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 a ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3646/2018). Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-965/23-1)