# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 956/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 956/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.956.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 4. 2010
- Datum zveřejnění: 4. 5. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: pohledávka, lhůta/hmotněprávní, lhůta/zmeškání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 243b odst.5, § 218

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2006 č. j. 15/40 Cm 6/2000-147 ve výrocích, jimiž soud prvního stupně určil, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) má za úpadcem Zemědělským družstvem Vladislav - v likvidaci pohledávku z nezaplacených úroků z prodlení ve výši 1.768.382,- Kč a pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 1.690.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že je bezpředmětné.

Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s interpretací lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu tak, jak ji učinil soud odvolací. Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu o bezpředmětnosti jím podaného dovolání.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z textu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vycházel při svém rozhodování z právního názoru, vyjádřeného též v judikatuře Nejvyššího soudu, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu není lhůtou procesní, nýbrž lhůtou hmotněprávní. K zachování této lhůty je nezbytné, aby žaloba došla nejpozději posledního dne lhůty soudu. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout a při jejím zmeškání je pohledávka vyloučena z uspokojení v konkursu. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci připadl konec zákonné třicetidenní lhůty na středu 23. 2. 2000 a žaloba byla doručena soudu až 24. 2. 2000, odvolací soud žalobu pro opožděnost zamítl.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, odmítl dovolání stěžovatele jako bezpředmětné, neboť v průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2008 č. j. 40 K 6/99-454, které nabylo právní moci dne 28. 8. 2009, zrušil konkurs na majetek úpadce proto, že majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud uvedl, že dovolání stěžovatele se stalo bezpředmětné v důsledku okolností nastalých po vydání napadeného rozhodnutí a je tudíž namístě jeho odmítnutí. Dovolací soud dále konstatoval, že i kdyby dovolání věcně přezkoumal a napadené rozhodnutí případně zrušil, výsledky dovolacího přezkumu by se nemohly již v žádném směru projevit v konkursu, jímž byl tento spor vyvolán.

Jak vyplývá z výše uvedeného, napadená rozhodnutí obecných soudů se plně a ústavně vypořádávají s námitkami stěžovatele zopakovanými v ústavní stížnosti. Argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinil odvolací soud, tedy přehodnotil jeho závěr o charakteru lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky. Obdobně stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil závěr dovolacího soudu o bezpředmětnosti jím podaného dovolání.

K této argumentaci stěžovatele Ústavní soud připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatel. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Nesouhlas stěžovatele s výkladem podústavních norem obecnými soudy není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelem zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatel, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů namístě. Soudy všech stupňů dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje. Dovolací soud srozumitelně a logicky objasnil důvody bezpředmětnosti dovolání stěžovatele a Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěry, vyjádřenými v odůvodnění.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přistoupí, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-956/10-1)