# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 936/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 936/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.936.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 6. 2009
- Datum zveřejnění: 2. 7. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: bezdůvodné obohacení, dokazování, znalecký posudek, nájemné, nájem, dovolání/otázka zásadního právního významu
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1; 40/1964 Sb., § 458 odst.1, § 451; 99/1963 Sb., § 136

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zakotvené v článku 11 odst. 1 a 3 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel uplatnil žalobou proti žalované PRECHEZA, a. s., se sídlem v Přerově, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívalo v tom, že bez právního důvodu skladovala v období od 24. 1. 1992 - 24. 8. 1994 na jeho pozemku odpad ve formě sádrovcového kalu. Věc byla vícekrát projednávána obecnými soudy všech tří instancí, když posléze Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 7. 3. 2007 č. j. 10 C 7/95-447 zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku ve výši 38 810,91 Kč a co do částky 397 459,99 Kč žalobu zamítl. K určení výše bezdůvodného obohacení provedl soud dokazování znaleckými posudky a nájemními smlouvami, které žalovaná uzavřela s ostatními vlastníky obdobných pozemků v dané lokalitě, a dospěl k závěru, že za srovnatelných podmínek by stěžovatel mohl v rozhodné době za svůj pozemek stržit nájemné v maximální výši 25 Kč/m2 za rok, čemuž odpovídalo nejvyšší sjednané nájemné podle smlouvy o dodatečném finančním vyrovnání uzavřené mezi žalovanou a jiným vlastníkem, M. T.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2007 č. j. 40 Co 965/2007-501 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 2495/2008-548 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť uzavřel, že stěžovatel nevymezil - aby dovolání bylo přípustné - otázku zásadního právního významu; pouze uvedl, že ji spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k jeho § 451, a to v případech, kdy pro výjimečnost způsobu bezesmluvního užívání věci nelze objektivně zjistit obvyklou výši nájemného. Stěžovatel sám vlastním výkladem těchto ustanovení nižším soudům neoponoval, pouze navrhl postup dle ustanovení § 136 o. s. ř., na jehož základě však soudy obou stupňů o bezdůvodném obohacení rozhodly. Stěžovatel je - toliko - názoru, že takto určené "nájemné" je "nízké", neuvedl však již, jak by soudy k jiné, resp. vyšší částce mohly dospět. Dovolací soud dodal, že dotčená ustanovení občanského zákoníku byla v řízení vyložena správně, a v souladu s konstantní rozhodovací praxí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále nesouhlasí s výší stanoveného bezdůvodného obohacení, jelikož pro "ukládání odpadu" musí být podle jeho názoru nájemné vyšší, a odpovídat ceně za ukládání odpadů na skládkách. Oproti Nejvyššímu soudu vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že otázku zásadního právního významu vymezil dostatečně; dokumentuje též názor, že obecné soudy rozhodují v situacích bezesmluvního užívání věci, kdy nelze zjistit obvyklou výši nájemného, rozdílně (odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 779/2006-313).

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Nic z uvedených podmínek zásahu Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko znovu opakuje argumentaci, již předestřel v odvolacím a posléze i dovolacím řízení, s níž se tyto soudy vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje jakékoli prvky interpretační nebo aplikační svévole. Obecné soudy zjevně přiléhavě vycházely z ustanovení § 136 o. s. ř., a pro tento postup si vytvořily důkladnou skutkovou základnu, odvíjející se od rozsáhlého dokazování. Nikoli neopodstatněně též stanovily bezdůvodné obohacení ve výši, jež odpovídala obvyklému nájmu v daném místě a čase při obdobném využití jeho předmětu na základě nájemní smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 882/2006 a sp. zn. 26 Odo 1346/2006, jakož i usnesení sp. zn. 30 Cdo 933/2007).

Tím, že stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance (na základě kritéria podústavní správní správnosti), jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší. Ústavní soud vskutku není povolán k tomu, aby volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. stanovil výši bezdůvodného obohacení jinak, stěžovateli příznivěji; zcela jistě však takovou výší (ani před obecnými soudy) není ta, za kterou by (100 Kč/1 m2) mínil svůj pozemek pronajmout, uzavíral-li by o něm nájemní smlouvu, neboť v kontextu bezdůvodného obohacení mohou být relevantní hlediska výlučně objektivní.

Přisvědčit lze i Nejvyššímu soudu, pakliže dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neotevřel dostatečně konkrétní právní otázku, natožpak zásadní právního významu; ostatně Nejvyšší soud se neomezil na formální zjištění nepřípustnosti dovolání, nýbrž - přesto - se k právní otázce, jež byla objektivně "ve hře", věcně vyjádřil.

Na tomto základě je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud tudíž posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-936/09-1)