# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 935/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 935/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:3.US.935.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 4. 2019
- Datum zveřejnění: 2. 5. 2019

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 30, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelčin návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).

3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

4. V posuzované věci však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení, a to i o tom, že na Ústavní soud je třeba se obracet výlučně prostřednictvím advokáta, se stěžovatelce dostalo v celé řadě řízení, naposledy v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3470/18, sp. zn. IV. ÚS 3730/18 a sp. zn. II. ÚS 3948/18; v těchto případech stěžovatelka, ač byla k tomu vyzvána, předmětnou vadu svého návrhu neodstranila, a tak Ústavní soud její návrh z tohoto důvodu odmítl. Stěžovatelka si tedy příslušných procesních podmínek řízení musela být dobře vědoma.

5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává setrvale názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

6. Ústavní soud proto v posuzované věci (stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3204/16, sp. zn. IV. ÚS 372/19 či sp. zn. IV. ÚS 373/19) shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-935/19-1)